Mohú li kněžie vysvědčovati kšafty sobě učiněné
Žaluje li šafář na osadnieho laika před světským soudem z kšaftu jemu a jeho kostelu na zádušie učiněného za duši umrlého, muož svój úmysl slušně obdržeti svědectvím kněze, by pak byli i náchlebníci jeho a vikářové, toliko když nejsú zlopověstní, nebo jakož v právě duchovniem laici dobropověstní přijímáni bývají v svědectví, též v právě světském zase slušně bývá dopuštěno.
O kšaftiech s výmienkami
V poručenstvích plněji vóli porúčejících vykládáme, nežli v jiných smlúvách, protož poručím liť vína, zdáť se i sudy poručiti, bez nichž vína státi nemohú. Ale jinéť jest při prodajích, nebo prodám liť víno v vědře, vědro nenie prodané. Opět o panování věci poručené jde před se bez dánie, ale věci prodané nic. Opět kteréž věci v kšaftu jsú napsány tak, že nemohú rozuměny býti, jsú tak, jako by psány nebyly. Kdež odporové mezi sebú v kšaftiech bývají nalezeni, žádnýť stálý nenie, avšak bude li v prvniem kšaftu nalezeno dávám / odkazuji a v druhém nedávám / neodkazuji, nenieť odpor, protož první nemuož překážeti druhému, poněvadž se napravuje od druhého.
Opět poněvadž poslední kšaft jest, jehožto druhý nenásleduje, zjevnéť jest, že ač nemocný kšaft učině rozumně, podhojí se a potom po času opět roznemoha se a chvíli na loži leže umřel by, pořiezenie a zpuosobu kšaftu jiného neučiní neumieráť bez kšaftu, nebo učinil jest dřieve kšaft, jehožto potom neodvolav, umřel jest, protož staneť a pevnýť zuostane jakožto poslední, leč by snad napomenut jsa o
