[256v]číslo strany rukopisuopovědění pravdy obyčeje konšelského, a když v takovém uprošení seznal jest, že ranú, z kteréž od žalobníka jest obviněn, nevinen byl by, a že hospodář takový a takový řečenú ránu vytrženým svým mečem učinil bieše, otázka jest, kto z nich a kterak raněnému a rychtáři dlužen byl by dosti učiniti. A odpověd jest v té příhodě, že vedlé svědectvie přísežného v tom se má bráno býti bez otporu žaloby žalobníka, protož ten hospodář, jehož by přísežný řekl vinna býti, má z rány dosti učiniti, t. za každú chromotu, ač jsú se staly, aneb utětie prstu, dva funty, raněnému pět funtóv zaplatie.
O svědectví přísežných na smrti
Přísežný leže na smrtedlné posteli, ty věci, kteréž za času úřadu jeho o dluziech aneb o jiných přech, kteréž před ním bývaly osvědčovány, na jiného z přísežných svých pro pamět a aby zaň svědečstvie vydával, muož znésti plným právem.
Nepřísežný nemóž svědčiti miesto přísežného
Ač by kto nejsa přísežný slyšal od přísežného některé skutky před ním osvědčené a týž přísežný sšel by, a potom předřečený po časiech zvolen by byl za přísežného, takový z předepsaných věcí, kteréž jest slyšal od přísežného, miesto přísežného předumřeného nemuož svědčiti, nebo dvě věci překážejí: najprvé, že tento, ktož vskutku svědčí od přísežného, jenž jest sšel, k vyslyšení těch věcí, kteréž svědčí, nebyl jest zvláště povolán a prošen; druhé jest, ačkoli tento, jenž nynie svědčí, jest
