[A4r]číslo strany rukopisupodlé ortele a obyčeje jejich na šibenici oběšena jest, ihned provaz strhal se jako nit a ona beze škody na zem upadla. Ihned zase podruhé na řebřík a šibenici vpravena jsucí a oběšena, opětý provaz strhal se s ní a ona, obrazivši se trochu[d]trochu] trohu na svých ramenách, beze škody veliké na zem upadla. Po třetí pak oběšena jsucí, až do třetího dne visela.

Bral se tudy nějaký člověk od města, a přibera se k místu tomu popravnému, řekl: „Ó, ubohá děvečko, nespravedlivěs a nevinně o své hrdlo připravená!“ I ozvala se k tomu hned ta děvečka, řkucí: „Však já nejsem mrtvá, jakž se ty domníváš. Pán Bůh na mou nevinu a čistotu popatřil a mne při životu zachoval, a ode všeho zlého vysvobodil. Na mém místě musejí oběšeni býti ti, kteříž mně k tomu posloužili.“ Slyše to ten člověk, obrátil se zase k městu a vypravoval o tom obyvatelům jeho. Tedy vyšlo některé sto lidí ven za město na místo popravné, a tak našli. I ouřad neb pání tam poslali a shledali, že tak jest. Ihned jí, zase z šibenice složivše, do města přivezli. Ona pak, především do kostela vešedši, Pánu Bohu za vysvobození chválu vzdávala. Její nepřátelé hrozně zahanbeni a oběšeni jsou, podlé přísloví: Kdo komu jámu kopá, sám do ní upadá. Pán Bůh i zde i ovšem potom nevinných svých chrání a chrániti bude, neb jest otec chudých a sirotkův sám nejlepší.