[219v]číslo strany rukopisujakž ráčil, tak učinil. Pakliť se to tvého smysla křehkosti sprostné vidí, že to nebeské dietě tak sprostnými plenkami obinuto leží, vzveď mysl pod nebesa, anoť tomu dietěti na čest anjelské piesně zvučie. Pakliť se sprostnost jeho chudých jeslí tvé mysli nelíbí, vzveď oči pod nebesa, uzříš hvězdu přestkvúcí novu učiněnú, anať svietí svými paprslky na božie narozenie.“

Těm se divóm zlý duch divieše, jakožto píše svatý Augustin a řka: „Když uzřel náš nepřietel diábel Syna božieho z Marie narozenie tak znamenitými divy, zdá mi se, že jest mohl takto sobě mysliti: Kto jest tento, ješto jest přišel na tento svět bez mého věděnie? [220r]číslo strany rukopisuViem toto dobře, že jest z ženského života se narodil, ale neviem, odkad se počal. Aj toť matka jeho stojí, ale toho zvěděti nemohu, kto je jemu otec. A to mi nade všecko divné, že obyčejným činem měvši syna, matkú jsúc pannú ostala. Aj toť leží v kolébce maličký, dětinsky pláče, svú tvář slzami polévaje, připodobnává se ke všem smrtedlným lidem pláčem. Však nižádného dětinského šeredstvie na něm neznamenám, an v prostných plenkách leží a nad ním se světlá hvězda točí, jemužto také anjelé na čest zpievají, pod nebesa se vznášejíc, novinu divnú, jiežto nerozumiem, světu zvěstujíc. To jest nikda neslýcháno [220v]číslo strany rukopisuani kdy vídáno, aniž tomu mohu rozuměti. Člověkem se narodil a již mu se modlé jako bohu. Nikdy se toho od počátka světa nedálo ani se to kdy přihodilo, by se kdy člověk narodil, v sobě nedostatkóv člověčích nemaje. Odkad je vzešlo tak nové i tak mocné porozenie? Mezi hřiešnými se narodil, od smrtedlné matky pošel, avšak nade všecky lidi přečistý aniž na něm nenalezuji, v němžto bych svú libost měl. Protož se bojím, by mě mé moci nezbavil. Co učiním, kam se obrátím? Jeho mocnějšieho než se čiji a tak mním, že v mém království chce mocen býti. A protož bojím se, by to ten buoh nebyl, jehožto nižádný nedostatek [221r]číslo strany rukopisunemuož poškvrniti. Avšak by byl toto buoh, kterak by trpěl porození neduostojnost ženskú? Kto by tomu věřiti mohl, by buoh tak v sprostných plenách ležal a dětinsky plačtivě povíjen? Kto by se tomu uslyše nezasmál, by buoh z ženských prsí pokrm přijímal a nadto nade vše aj toť se mu jiesti chce, kto to kdy kterým rozumem dovésti muože, by se kdy bohu jiesti chtělo!“ Protož tu praví svatý Augustin, že toho diábel nevědieše, že což Syn boží, Ježíš Kristus, pokrm dětinsky přijímáše a že hlad i žiezen jako jiné děti trpieše.

To je nebylo tolik křehkostí tělesenstvie, ale jakožto tajnú svatostí zastieněnie nebeské milosti.