praví múdrý Šalomún: „Veliký jsi, hospodine, a divná jest moc tvá.“ Protož dobře vzděno jemu jméno Ježíš, totižto Spasitel, před jehožto všemohúcím jménem všeho světa i nebeské říše i zemské moci i pekelné hruozy na koleno klekají. To jest to jméno nade všecka jména převysoké. Rcemež všickni s Davidem prorokem: „Buď jméno božie požehnáno na věky.“ Amen.

Pakli by kto řekl, proč jest Ježíš Kristus podlé Starého zákona ustavenie obřezován býti chtěl, chtě to ustavenie rušiti? K tomu světí mistři pravie, že to slušie všem kniežatóm najprvé na sobě držeti, kteráž ustavenie svým lidem velé činiti. A protož, když jest hospodin Starého zákona právo obřezánie ustavil, nechtěl toho na sobě rušiti. A také proto to jest učinil, aby Židóm příčiny nedal o sobě mluviti, ješto by byli ihned řekli: „Aj toť člověk, jenž bohem ustaveného zákona nechce držeti.“ Druhé slušie v tomto svatém Čtení znamenati, že jest náš Spasitel Ježíš toho dne najprvé za nás, hřiešné, počal svú krev prolévati v tu hodinu, v nižto kamenným řezákem obřezován byl.

Tu muože každý pomysliti, že podlé svého tělesenstvie jakožto každé jiné dietě bolest trpě, dětinsky plakal. Jehožto vidúci Maria, milá matka jeho, také žalostivě plakáše, jakožto jest zjeveno jednomu svatému otci, že to svaté děťátko Ježíš, na luoně u své matky leže, velmi plakáše, vida, ano také pláče matka, ručičkama k jejím svatým očima saháše, jakož té řeči rozum chce takto: „Neplač, matko milá.“ Ona k němu, na jeho milosrdenstvie hlédajíc, i řekla: „Kterak mohu neplakati, vidúci tě bolestivě plačíce, synu mój přemilý?“ Přičinivši jeho líce k svému svatému líci, jeho i své slzy utierajíc, rozličně jeho kojieše, a tak jeho ukojivši, s ním se za obyčej kochajíc, u pokorné tichosti bydléše, bohu vždy děkujíc, svého milého syna za pravého boha znajíc. A jakež s jedné strany v jeho svatém tělesenství matersky se