tvrdá skála tekúcí vodu dávala, potok Jordán zpět zhuoru se obrátil, moře se rozstúpilo, suchú cestu jim ukázalo, nepřátelské zdi od trubného zvuku sú leťaly, slunce proti svému přirození pro prodlenie dne postálo. Jakž ti divové všickni byli sú velici, však proti tomu nebeskému divu jsú mali. Kto je to kdy viďal neb slýchal, že jednorozený přenajvyššieho boha, v jehožto tvář třasú se anjelé hlediece, své božstvie tělesenstvím zastieniv, světu se ukázal? Drž se té viery, člověče, a dávných tajemství boha všemohúcieho nežádaj ani pokúšej, ale jeho svatú vuoli znamenaj, všemť se jest Kristus narodil, ale jediné právě věrným spasenie dává, jakž ráčil, tak učinil. Pakliť se to tvého smysla křehkosti sprostné vidí, že to nebeské dietě tak sprostnými plenkami obinuto leží, vzveď mysl pod nebesa, anoť tomu dietěti na čest anjelské piesně zvučie. Pakliť se sprostnost jeho chudých jeslí tvé mysli nelíbí, vzveď oči pod nebesa, uzříš hvězdu přestkvúcí novu učiněnú, anať svietí svými paprslky na božie narozenie.“

Těm se divóm zlý duch divieše, jakožto píše svatý Augustin a řka: „Když uzřel náš nepřietel diábel Syna božieho z Marie narozenie tak znamenitými divy, zdá mi se, že jest mohl takto sobě mysliti: Kto jest tento, ješto jest přišel na tento svět bez mého věděnie? Viem toto dobře, že jest z ženského života se narodil, ale neviem, odkad se počal. Aj toť matka jeho stojí, ale toho zvěděti nemohu, kto je jemu otec. A to mi nade všecko divné, že obyčejným činem měvši syna, matkú jsúc pannú ostala. Aj toť leží v kolébce maličký, dětinsky pláče, svú tvář slzami polévaje, připodobnává se ke všem smrtedlným lidem pláčem. Však nižádného dětinského šeredstvie na něm neznamenám, an v prostných plenkách leží a nad ním se světlá hvězda točí, jemužto také anjelé na čest zpievají, pod nebesa se vznášejíc, novinu divnú, jiežto nerozumiem, světu zvěstujíc. To jest nikda neslýcháno