O skutciech Břecislavových za zdraví otce jeho a o skutciech ženy jeho Jitky, jenž byla dcera Otova ciesařova, jemuž příjmím Rufus řiekali
Léto od narozenie Božieho po tisíc dvadcátého a jednoho Břecislav syn Oldřichóv vévody českého, jenž velmi krásné tváři i vzróstu i všie lepoty i múdrosti rostieše a tak mnohými ctnostmi stkvěje sě i všelikterú múdrostí stkvěje sě, z dětinských let v jinoskú[ai]v jinoskú] wgynozſku mladost vstúpil jest. A tak pak uslyšav velmi velikú slovútnost o kráse[aj]kráse] okraſy panny jedné, jenž překrásná bieše, jménem Jitka dcera ciesařova Otova, Bielého neb Rufus jmenovaného, zamyslil a utvrdil jest velmi plně v srdci svém, kterak tu dievku překrásnú u manželstvie mohl by sobě vzieti. A když byl slyšal, že ta jistá dievka v jednom klášteře, jemužto obecně Winder Münstercizojazyčný text neb Sviňbrod řiekáchu v řezenském městě, aby sě Písmu naučila, chována bieše, pojem s sebú věrné a jako tajemnějšie své sluhy, čeledíny své, pořěkl sě jest chtě k ciesařovu dvoru jíti. A tak s tiem jistým vzdvihl sě jest na cestu a pak takměř ústavně sedm dnóv jel i přijel k tomu jistému klášteru do Řezna, tak jakž mysl jeho žádáše. Tam když přijel jest druhý den sám jedinký, jal sě jest sám v sobě mysli mlče úmysl svój semo i tamo rozkládaje, sám jedinké jal sě jest okolo kláštera choditi hledaje toho plně, zdali by k té jisté panně některak přijíti mohl a ji opatřiti. A když tak chodě v klášter vjide, viděl jest tuto jistú pannu Jitku, ana s jinými pannami hrá v klášteře běhající. A inhned jakžkoli ji opatři a jejie krásu shledě, vešken plamenem v jejie milosti zapáliv sě, pannu jest pochvátil[ak]pochvátil] poſwatil. A tak pak pochytiv ji na svój kóň vskočil, v rychlosti s ní jal sě preč běžeti. A když s ní přihnal k dolejšiem vrátóm, uzřel jest, že vráta tlustým řetězem železným přemčena biechu. Jenž uzřev to, vytrhl jest svój meč a tak jedné rány udeřením přetvrdý
