Ale Lakomství vyslyšela je i vece: Každému jest jeho měšec mil, a mně muoj. Jáť žádnému nebráním, čiň z svého, co chce, jáť mám many a ty, ješto mi z domu slouží, pošli jim kus sukna, buďtež mi v tejž barvě hotovi a doložte svými, ode mne se jiného nenadějte, než z kusu chleba a truňku a obroku skrovného. Bych já měla žoldnéře a dvořany na to vésti a tito doma moji manové měli býti, z tohoť nic nebude, ještěť mi k tomu jiní berni musejí dáti. A nepojede li který se mnú, osadím jemu soud jinými, žeť mi za to usype, ač mi všeho nedá a zatím moji úředníci dají vína do městeček a vsí, piva šeňkovati, ke žněm svaří a koury, ovsy rozprodají i mouky, polty za draho a jiného mi za lacino nakoupí. Vždyť se opatřím, že o čem míti budu, s tebou, sestra milá, jeti i k čemu se zase vrátiti, mneť ty poctivosti zvláštní nic k mysli nejsou, leda já měla. I najmilejšímu se zasmála, kohož v jiném obyčeji než se sama znám, toť jest vášeň má. A nachovajíc, ač mi se zdáti bude, půjčím neb dám, komuž mi libo bude, a komu nemilo, lehce se pro své odvážím.
Lakota mluví jakým způsobem a s čím chce jeti.
Kapitola 91
Lakota[378]iniciála L je nedokončená, není ani v rámečku vece: Já také pojedu, sestra milá, s vámi, ale opatřím se, že hladu mříti nebudu. Neb raději chci míti flašku než plech, a pecen, žemli než bart. Bych mnoho vymlúvala, vždyť míti některý spížní vuoz budu radši, než kopiníky, čistáť jest věc sytú býti. Neb sobě toho nikdá nemysl, bych pro koho hladem umříti chtěla, z hojnosti a sytosti lidem lidé rádi slouží a když já dosti jísti a píti budu míti, mnohýť přiběhna, dá mi něco znáti a poví o skúposti i o běhu našich nepřátel.
Kterak Smilstvo chce se vypraviti, tuto mluví.
Kapitola 92
Dostalo se potom na Smilstvo, kteráž vece: Proč bych mnoho slov vylévala aneb mluvila, zná sestra najmilejší, že řídká jest hodina, bych já s ní nebyla a ji nepotřebovala, nebo naši kvasové častí jsou, zvlášť mezi mladými lidmi, kterýchž slyším. Dosti tam jest a bude pro její potřebu napřed a potom i pro kratochvíl svú, všudy pojedu. Neb vím, že mé sestry k mému stavu velmi jest potřebí, neb dokud koli protahovati a odkládati budú, řečmi vzácná budu a mně mnoho slibovati i dávati budou. Ale jakž bych se k té Pravdě utekla a tak učinila, jakž bych řekla, málo bych sobě uhonila
