Trojice svaté žalující na mne, že bych já jí jejího chotě vzala a v její se dědictví uvázala a v jejím se sobila. K kteréž žalobě její já jsem byla obeslána od Boha nahoře psaného a stála sem tu a slyšíc žalobu její, že kterýž rozum na mne jest žalovala, takto a takto, jakož nahoře psáno stojí, až do konce, tu sem k tomu odpovídala a žádala pro vše právo, abych se s svými poraditi mohla, též vše sem pověděla, jakož nahoře v odporu stojí. A když sem to před Bohem opověděla, tehdy mi jest přál, abych se s vámi shledati mohla a o to rozmluvila. Však to mi jest přikázal a na mne se uhrubil, že mi jest kázal na ten den vždy státi pod tou pří stracení. I jest těžké k tomu státi zdávna zdobývavše náklady, velikými pracemi i péčí, máme li se toho dáti tak lehce odsúditi. Neb rozumíte, že Pravda půjde s svědky a ty, kteréž ona ku pomoci vezme, jsú s její strany a těm v nebi mnoho věří, strach podlé svědomí jich, že při stratíme a samy k hanbě i škodě přijdeme. Pakli nestaneme, tehdy podlé propovědění a odložení roku, pře jest naše ztracená. I máme li při stratiti, nesoudíc se o ni, jest těžké. Protož raďte paní a paní sestry najmilejší, neb se vás všech i mne dotýče a jest potřebí. Neb jest staré přísloví: Ovce střihú, kozí řiť lupá. Abychom toho pojednú nestratily, což sme dávno dobyly. Neb ta Pravda pod pěknú řečí a pod tichú postavú ráda by, by její vešken svět byl. To jest má potřeba, o níž sme svoláni. To řekši, poče čelo protírati sobě. Jíž Pýcha vece: Jistě jest věc pilná a potřebí nám potazu jest, nač mysliti i nám sluší jí raditi.
Tu sestry Lži hněvajíce se, repci a každá mluví své zdání a radu, jakož dole ukazuje se.
Kapitola 44
Po těch řečech vzaly sestry před se mezi sebú, co by činiti měly, však reptání veliké jest bylo. Jedna k druhé mluvily, každá sama k sobě rozjímajíce a přílišné hněvy působíc, každá jako úpějíc řkúc: Čemu sme stvořeny? Čemu sme na světě? Poněvadž námi vždy postrkají jako zlými a posmívajíce se nám. Ó, že není se pomstíti nad takovým bezprávím, sluší hrdla nelitovati i statku nasaditi, nebo zahálévá osoba jest jako kopřiva na světě, jediné místo zanepraždňujíc a jiné potřebné v nohy páléc, by nebylo pro chudinu, slušelo by jiné před se vzíti.
A když valem reptání bylo, Lež promluví: Rozšafností vší obdařené paní, nikoli tak nehovořte hlasem, nebo mnozí stojí před pokojem, aby neslyšeli, nebo služebníci jsú rozliční nyní v této míře a časy dnes u nás, zítra u jiných a jakž od nás odejdou, slovo dobré se nepoví o nás. By zvěděli mezi námi tuto různici, o naši potřebu našli byšte a shledali, že by někdo uskoče o nás rozprávěl, ješto by potom s pomyšlení pravé bylo, ale radče pořádně před se to vzíti a ne tak horlivě. I přestaly jsú a umlkly, řkúc: Sluší pořád mluviti řeč. Najprvé Pýcha takto těmito slovy počala.
