Tehdy Hněv vece: Vím, že na mne míníš poslední slova, bych pak i tam byla, vím, že by mne voblo nepohltili, ani za živa snědli, tak by se skúro někdo ode mne v odpověd obšel, jako já od něho i nehrozéci mi jinými, pokud toho sama shledáš, že jsem mastnější s podolka střásala, nežs ty i s nimi. Pověz jim, že mi potom hrůz klásti před očima nebudeš. Věz, chutně to na mne, když chceš a mějž je sobě na pomoc, toť napřed dávám, i Boha k tomu. Já se mimo to, což mi jest dáno za právo, za plešku nebojím, to máš učiň z toho, co chceš. K níž Chytrost vece: Znám já hrdé řeči tvé, ale vím, že nejsi Jetřichem Berúnským, by z tebe oheň pálil a šel jako z výhně od kováře, kterýž tak jsa hněvivý, však ne všech spálil za svých dnuov a mnozí po něm i za něho živi jsú zůstali, též se stane před tebú, já sem hotová ke všemu tobě povoliti s radou našich sestr milých, tuto přísedících. Ale ponechajíc mne, pokus se o některú z nich a ti, kteříž proti nám jsú, ať já uhlédajíc tvú statečnost, tím se tebe víc báti budu. Ale vím i věřím, že tak smělá nejsi, by na vlasu uvázaná byla a do pátého dne jako jestřáb hladem mořena, že se na ten vab nestrhneš, i když jsú tak milí, svády zbíž nepřátely naše, ať sme tohoto soudu zbaveny. Věčnú pamět a čest sobě učiníš, tu shledáš, že na Janka uhodíš, že nebudeš věděti z zádu li čili zpředu zvoní, než víš, že nás tuto nespustí, proto hrdě mluvíš. Mnedle nečiň mi náhlé smrti, aby rozpáléc sobě prst i vstrčila by mi jej s odpuštěním jiných sestr v zachuli, tím by mne umrtvila a věz, vědúc, žeť se na tebe nebojím a všeho s tě dosti mám, i umím k své potřebě. I schytí se Hněv po těch slovích i Chytrost chtíc jako v hromadu, ale Pýcha a jiné sestry nedaly jim mluviti ani v hromadu. I posadily je zase každú na jich místo, kdež prvé seděly.
Když Hněv učinila puotku na Chytrost a jiné sestry, velmi sobě to vysoce váží a k nim mluví, aby takových řečí přestaly.
Kapitola 86
{Pýcha tresce Hněv}textový orientátor Pýše to bylo velmi proti mysli, že se jí taková lehkost děje i jiným sestrám i poče mluviti těmito slovy: Vysoce urozená paní a sestra milá, prosím, pověz mi, proč nás tak málo vážíš i osoby naše sobě a ledakdys, leda proč zúpíš a hněvaje se, jako bez smysla se vztečeš. Věru, paní milá, znáti muožeš, že my Tvú Milost ctíme, i držíme ve vší poctivosti, jakž na vás sluší, ctiž nás také i sobě něco važ jináč, neb dotuď bychom trpěly, až bychom trpěti nemohly bez slušné příčiny, před námi taks se búřila pro ledajakés slovo, ano se snad na vás nemíní, proto hned k sobě to obrátíš a sami na se vedete, zda nevíte, že přísloví jest: „Kdož chce múdrým mužem slúti, daj řečem mimo se plouti.“ Ale u blázna kord, u ženy pláč, u psa moč, u koně lajno, to když chtí, jest hned hotovo, my sme tuto svoji, mezi sebú můžem mluviti, což chcem, ale bychom mezi neznámé uhodily, co jiného než smíchem bychom lidi nakrmily a snad k hanbě přijíti bychom mohly, pomohúc vám, vaší horlivosti mohly bychom zbiti býti. Pakli bychom nepomohly, tehdy hanbu světskú trpěli bychom a od lidí pomlouvání. Aneb že jsme nesměly, aneb že jsme vás křivé znaly, ješto nic
