utíkání od hříchův a běh ku pobožnosti, důvěrné spoléhání na Boží opatrování a srdečná k Bohu modlitba. Nebo jestli vrabec, nehrubě vzácný pták, protože velikou škodu činí, bez vůle Otce našeho nebeského, jakž sám Syn Boží, věčná moudrost a pravda, zřetedlně vypověděl, na zemi nesedne, kterakž prosím možné jest, aby se člověk zvlášť vyvolený k životu věčné slávy před ustanovením světa, bez uložení, bez předzvědění a jiné vůle jeho, buď touto, aneb jinou nemocí těžkou složil i potom umřel? Tomuť jsem se naučila také od Mojžíše, proroka Božího, kterýž v žalmu 90. vysvědčil, že Pán Bůh sám každého z lidí na to přivodí, aby hned, jakž komu rozkáže, vyšel z bytu vezdejšího a v prach se obrátil, by třebas tisíc let na světě mohl živ býti. Potom i od krále Davida, kterýž v žalmu svém 139. praví, že všickni dnové života jeho prvé, nežli se zjevili, zapsáni v knihách Božích byli. Naučilať jsem se tomu i z svého vlastního zkušení, nebo v tom velikém moru léta etc. LXXXII., ačkoli táž střela Boží také osoby mé se dotkla a dítky všecky mi pomřely, však rána její mně smrtedlná nebyla a manžela mého nejmilejšího, kterýž nás věrně opatroval, tehdáž ani se nedotkla. Tohoto pak roku a nedávno pominulých dnů téhož manžela mého, největší po Pánu Bohu mé potěšení, táž střela všemohoucího a nejvyššího Boha smrtedlně postřelila a mne s dvěma syny a jednou dcerou v sirobě pozůstavila. I což k tomu smutná a sirá žena mám říci, než vůli svou ve vší pokoře a poníženosti vůli božské poddati a takovému soudu jeho spravedlivému se pokloniti, i tu žalostivou píseň s Jobem svatým zpívati: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiž jméno jeho požehnáno, a žalmem 147. sebe i dítky své těšiti, v němž David vysvědčuje, že sám Bůh o sirotky se ujímá a má v péči z nich každého. A že on i vdov v zarmoucení bývá jejich utěšení.
Témuž i vy, pane Jene Theodoře a pani Doroto a Kateřino, z vlastního svého zkušení
