panovati bude nad statkem mým, kteréhož sem s pečováním pracovitě až do upocenie dobyl, aniž jest co tak marné. A protož přestal sem a nechtělo srdce mé viece pracovati pod sluncem. Nebo když někto pracuje v múdrosti, v naučení i v pečování a potom člověku prázdnému nechá toho, což nabyl, protož i to jest marnost a veliké zlé. Co zajisté jest člověku prospěšno ze všie práce své a trápenie duše, jímžto pod sluncem mučil se? Všickni dnové jeho práce a psoty plni sú aniž v noci mysl jeho odpočine. A to zda liž nenie marnost?

Aj teď dosti praví o marnosti veliký mudřec a král dlúhú řečí, jižto všecko zavierá větčí mudřec a král spasitel náš řka: Co platno jest člověku, ač vešken svět zíště, a své duši uškodí? Vešken svět řka, miení spasitel všecko utěšenie zlé v světě, jako jměnie všeho panstvie rozkoši tělesné, takže by člověk byl pánem všeho světa po své vóli, bez přékazy vládna, a měl od počátka světa utěšenie všecka, kterýchž by mohl požádati. A měl je až do súdného dne a v súdný den aby všel do věčného ohně. Co by bylo platno, jakož die spasitel, když by potom byl u věčných mukách? I zdali s sebú vezme zbožie, aneb které utěšenie? Jistě nic. Máš duovod na bohatci, jenž nemóž v plameni obdržeti sobě od Lazara jediné krúpě. A by nynie otázal Šalomúna a on tobě odpověděti mohl, snad by viece o marnosti uměl pověděti, než s’ nynie od něho slyšal.

A by Allexander {Allexander}textový orientátor, jenž jest vešken svět pod se byl podbojoval, by mohl mluviti mrtvý, mohl by řieci: Aj, toť já, jenž vešken svět válkú sem přemohl, Allexander tak řečený, přemožen sem v hodinu krátkú. Mnohé drže královstvie, nade všecky sem panoval v světě. Již sebú nevládnu aniž mi se královstva hodie. Krále sem porazil, mne již biedná smrt porazila. Vše sem zabíjel, již sem zabit biedně. Všeho sem pokúšel, mne již červ pokúšie i kúsá mne. Červie hlozí, červ sem na světě já byl. Všem sem brával, mne již smrt vzala, jenž všecky lidi béře. Ničímž vládnúti nemohu, jsa prach, jejž již tlačie. Nestačil mi svět ode mne osazen, již