Časuov i lidí ať se učím znáti,

[140] muožť mi to ku potomku za dobré ostati.

Neb víc žádám, aby mne v ctnosti vychoval a v obyčeji dobrém,

než v rozkoši a v bohatství mnohém.

Když pak přijde k času tomu,

že bych pilné věci potřeboval do domu,

[145] stav manželský když zechci znáti:

tu prosím, rač o mne pilně dbáti,

urozenú a ctnú manželku že mi optáš,

učiníc to pro tu lásku, kterúž ke mně máš.

Byť pak bohata i příliš krásna nebyla,

[150] jedné múdrostí a ctností ať jest mila,

Pána Boha milujíce a svú poctivost.

Ó, coť jest takový neodbytý host!

Tu mě po druhé na svět urodíš, rač věděti,

a oba dvať budeme tvoji děti,

[155] a což ty požádáš, to my budem chtíti,

abychom poslušně v tvé vuoli stáli

a ve všem povolni se najíti dali.

Dajž Pán Buoh, najmilejší otče, tu radost míti,

své pravnuky aby mohl šťastně viděti!

[160] V tom také nad sebú žádám míti,

najmilejší otče, tvé paměti:

když mne s drahnú mou manželkú složíš,

za práci že mi to uložíš:

najprv tak abychva uměla v manželství trvati,

[165] ať Pán Buoh své paměti nad námi netratí.

Milost mezi námi ať jest v Božím základu,

abychom nepřišli k škodnému pádu,

o Boží milost abychom najvíce stáli

a v manželství časnú lásku k sobě znali:

[170] bychom pak čtvrt léta neviděli jeden druhého,

abychom nebyli k sobě srdce jiného.

I protož, najmilejší otče, poznáš li, že bych často přisedal k ženě,

vrz mnú po svých potřebách, třeba li, do třetí země,

a jistě mne tak zdržíš v otcovském milování,

[175] neb každý, ktož jest při ženě bez přestání,

ztupí a zdomácní, tak mi se vidí,

a mnohého zapomene, což vzáctno u lidí.

A držím, že prótah delší u věku,

bude těch věcí poznalému člověku.

[180] Neb ktož při ohni byt svuoj chválí,

neboť uschne, nebť se spálí.

Těžkoť odolati škodné žádosti

lidem, kteří jsú v mladosti.

Ačť jest ukázáno všem poznati,

[185] na ženu nestydatě nevzhlédati,

jakž nemanželé upadají tudy v Boží vinu,

též i manželé takovúž příčinú.

Střídmost jest ctnost, slušíť znamenati,

všeho ve všem mírně užívati.

[190] Pakliť by se též zlý duch na to vydal,

aby mnou s cesty upřímé hýbal,

veda mne k zapomenutí nad duší

tím, čímž se stav manželský ruší,

potáhne liť mne k takovému zvyku:

[195] ó, bí mne kyjem, najmilejší tatíku,

a naprav v brzkosti za malitkého bludu,

ať se v tom nedopustím božského soudu!

Nebť má býti ctností vonné manželské luože,

tak jakž vonná jest najčistší ruože.

[200] Též mou úpravu, což mi má slušeti,

věřím, že ráčíš mírně obmýšleti.

Poznal li by co při mé manželce,

že při něčem z míry vystúpiti chce,

poněvadž při ní mé srdce láskú ostojí,