Já, Ludvík z Pernštýna najmladší,

chtě býti mil Pánu Bohu najradší,

nábožně děkuji božství jeho svatému,

že mi ráčil popříti naroditi se živému.

[5] Chválím v jeho božství Stvořitele Pána,

že jest ze mne ráčil učiniti křesťana:

jméno svaté Páně, které nade mnú při křtu vzýváno,

budiž na věky věkuov požehnáno!

Rodičové najmilejší moji,

[10] račtež znáti potřebu dvojí,

kteráž přísluší mně, vašemu dítěti:

pokudž Pán Buoh žádá ode mne míti

život v dobrotě a v ctnosti

abych vedl, k chvále jeho svaté milosti,

[15] duši čistú, kterúž mám v těle

dánu od Pána Boha Spasitele,

abych tu lásku mohl u Pána Boha najíti

a ji zase čistu Pánu Bohu vrátiti.

V světě pokudž Pán Buoh popřeje bytu,

[20] abych míval k tomu mysl ohbitu:

jednomu každému podle jeho řádu,

pokudž bude bez škodného pádu,

abych se přívětivě choval v lásce,

tak jakž tomu Pán Buoh od nás chce.

[25] To dvoje bych obdržeti mohl, byl bych tomu rád

více, než bych vším širokým světem vlád.

A prosím, když pak přijdu k lepšímu srozumění,

ať víru, páteř a Boží přikázaní

umím, často nábožně říkaje,

[30] a Pána Boha za to vždy žádaje,

aby ráčil popříti státi v své vůli,

a v hříších nedal zahynúti nikoli,

nebť po smrti přijde ten do pekelního plamene

každý, ktož se zde nad svú duší zapomene.

[35] Dajž Pán Buoh, své duše abychom tak milovali,

toho plamene abychom na věky nepoznali.

Aj, teď ležím v plénkách tiše,

utažen jsa, ledva dýše,

pro nezbednost mého dětinství

[40] jináč mně nedají, na rukojemství

ten žalář snášeti musím,

leč když povyrostu, tuť se vyprosím.

Žádám za to, najmilejší paní máti,

že o mne s pilností budeš dbáti,

[45] svým sluhám časté dávajíc přikázaní,

abych neupadl při nich v zapomínaní.

Spaní ať má tehdáž v nenávisti,

když mi od prsí podá jísti,

a pro všecko při ní druhá

[50] nechť ji k tomu napomíná ztuha,

ať mne při té chvíle odbývá bedlivě,

chce li, ať se jí neodplatím hněvivě.

I jináč, když mne bude zdvíhati

a opět zase pokládati,

[55] nechť se mnú trefně o vše uhodí,

nebť se málem dítěti uškodí.

Když mi pak z těchto pokrmuov vyjde

a jiných mi zkusiti přijde,

prosím račiž mne držeti v pilné stráži.

[60] Dětinskýť člověk na mnohé krmě váží.

Budiž mne pilna ve dne i v noci,

ať lahodných krmí mnoho nejím ani ovocí.

Pakliť by mi se co i s pláčem líbilo

to, což by nebylo tobě milo:

[65] mívajž ke mně lásku tak zvedlú,

aby mne od toho odvedla metlou.

A tať mi bude zdráva každým časem,

bychť ji pak chvíli nosil i za pasem.

A hned pravím, že by mi nebyla laskava máti,