„zdaliž se neví, kdy včas k tobě obrátiti,
aneb kdy tě má objíti a políbiti,
a tak všecko včas a vhod činí,
darmo ji tvá tesklivá mysl viní.
Když umieš s ženú pěkně nakládati,
onať umí zlú mysl v dobrú změniti,
že nikdy nemáš zamúcenie,
jedno vždycky utěšenie,
a nedáť o nic starosti míti,
když chce věrně přítelem býti.
Ona tebe těší a ty ji také
nad radosti světa všelijaké,
ona jest tvá a ty její.
Protož ktož co dobrého přejí,
neuměliť by jinak raditi,
než aby se přestal s ženú vaditi.
Ač jsi jí učinil kdy co protivného,
již přestaň, pro Boha samého!
Neb komuž se žena dobrá podaří,
toť jest nadevšecko zboží.
A ty tuto želéš a nevíš čeho.
Má jest rada: přestaň všeho
[91v]číslo strany rukopisua uměj ten dar od Boha znáti,
ráčil liť jest dobrú ženu dáti.
Již jest toho darmo komu túžiti,
a budeš li o tom víc praviti,
jistě posměchu nebudeš se moci zbaviti.
Ač jest manželský stav nevděčný,
staneš li v něm právě, budeš bezpečný,
neb ktož se v žádném stavu nezachová,
ten vždycky o svú duši hrá.
Protož uměj mé řeči srozuměti,
ač chceš mú radu doslyšeti.
Jediné přestaň sobě teskliti,
muožť se ještě manželství líbiti.
A dajž Buoh štěstí, toť vinšuji tobě,
poslechni mne a nestyšť tak sobě,
pustě mimo se svú všecku žalost
a dajžť Buoh za to věčnú radost,
a hleď stav manželský chváliti.
Jak se mně líbí, nemohu vypraviti!
Co na tom milém stavu záleží,
jedno ptaj se na to dále na kněží.
Protož hleď, aby včas přestal,
[92r]číslo strany rukopisusnad by potom přemudroval!“
Mládenec:
„Paní milá, toť já dobře znám,
prvé, než mi pravila, vím to sám,
jaké ten má veliké utěšenie,
komuž Buoh dá k vůli voženěnie,
ale jáť vím, co mi vadí.
Chci nynie mlčeti, když mi tvá milost radí,
a dokud živ, chci na to pomněti.
Tvá přepěkná zpanilá postava,
Buoh daj, byla dlúho zdráva!
Chciť učiniti tvé rozkázaní
a již přestati svého starání.“
Paní vece: „Příteli, musím pryč odjíti,
neb se již k večeru přibližuje
a vím, že se již po mně ptají,
i kde sem tak dlúho, že mne hledají.
Protož měj na mé řeči slíbenie,
já musím od tebe pro zlé domněnie
a žádámť od tebe odpuštěnie!“
Podavši mi ruky, dala mi požehnánie,
poklonich se jí a ona též hlavy poklonila,
