i udach mi se pohleděti okolo sebe,
uhlédach pěknú pannu, zdál mi se anjel z nebe,
ana stojí v čistých šatech,
že se jí tak na své mysli užasech[ad]užasech] uzaſſech,
a vytřeštiv na ni oči jako omámený,
i stoje, pravý blázen z brku vyražený!
Tu ta panna přečistým krokem,
hlediec na mě svým milým okem,
ke mně samému přistúpila
a takto ke mně promluvila:
„Rač tě Pán Buoh pozdraviti!“
Já počech také sotva mluviti,
řka: „Děkujiť já tvé milosti!
Tak sem se lekl, až toho dosti!“
„Milý, proč se mne lekáš?
Však nejsem obluda, to na mě znáš!“
A v tom mi své ruky podala
a mne převelmi ochotně objala.
I poče ke mně tak přepěkně mluviti,
a ten veselý máj mně chváliti,
jeho mi všicku radost vypravujíc,
i jeho povahy všecky oznamujíc,
[52v]číslo strany rukopisuřkúc: „Pohleď všady na vše strany,
jaký to čas převybraný,
ano se veselí všecko stvořenie,
čisté barvy a vuoně rozličného kořenie,
jako by všecko chtělo poskočiti –
a zdá mi se, že se tobě chce mysliti!
Poď teď, nedaleko tě poodvedu,
a na tak veselém místě s tebú sedu,
ješto se bude zdáti ráje dosti,
leč jsi přemožen od žalosti;
chciť se s tebú tak těšiti,
jakž najlépe budu uměti,
s přeochotným častým objímaním,
k tomu milú, čistú řečí a líbaním.
Však vidíš[ae]vidíš] widieſs, že sem osoby té,
že bych měla utěšiti srdce smutné!“
I vede mě s sebú na tak místo čisté,
pravím pravdu, to jest jisté,
že neumiem o tom vypraviti,
ani toho místa vychváliti,
jak jest převeselé bylo.
Tuť se tepru srdce mé zarmútilo,
[53r]číslo strany rukopisuže tu nenie paní té,
kteráž těší vždy srdce mé.
I počech velmi těžce zdychati
a panna mě opět poče tázati:
„Proč’s nevesel a proč vždy myslíš?
Mohu li tě utěšiti, chci ráda, to vidíš,
a s tebú[af]tebú] tubu kratochvíl poctivú vésti,
prosím, rač tu se mnú siesti!“
„Sednu, panno, kde rozkážeš,
a poviemť všecko, co mě otážeš,
neb tohoto času veselého nic neviním,
a tě, převelmi pěknú pannu, vidím,
s níž muož každý vesel býti,
komužkoli toho ráčí příti.
Neb sem v túhách nynie svázán,
pro něž sem v světě bídný nazván,
jsa jat i svázán od milosti,
že nevím, kterak počíti praviti tvé ctnosti.
Ó, panno, by znala, co mně škodí!“
„Pověz, milý, ačť se hodí!
Umím li já pomoci neb raditi[70]rkp raditi neb pomoci,
chciť tě ráda tvé žalosti zbaviti,
