[194r]číslo strany rukopisujsi mi dlúhé časy činil a ještě činiti nepřestáváš, mohla bych otplatiti, protož měj se dobře a buď dobromyslný. Nebo pan Habart, muž muoj, v krátkém času má do Kúřimského kraje jeti, jakož ty o tom dobře víš, kterémuž jsi ty pro mě svuoj kuoň dal najlepší. I věz, kdyžť jediné preč otjede, jáť tobě teď pod svú ctí slibuji a pod tú velikú láskú, kterúž já k tobě mám, že se máš u mne po nedlúhém času najíti. Protož měj se dobře, neb své lásce s radostí a s velikú žádostí naplnění učiníme. A ať bych já o této věci nepotřebovala více praviti, znamenajž pilně, kterýkoli den na okně mé komory, kteréž nad zahradú jest, sněžné bělosti ubrusec rozestřený v vokně uhlédáš, tu příští noc jáť tebe mezi dveřmi zahradními čakati chci, jediné hleď, [194v]číslo strany rukopisuaby od žádného uhlédán nebyl. Tu bohdá celú noc naše žádost spolu veselé míti bude.“ A když již pan Tým sám sobě na místě paní otpověd dal, hned zase jest opět proti ní řekl: „Ó má najmilejší paní, přišlo i přihodilo se jest, že skrze nesmírné radosti a veselé, vaší dobrotě a poctivosti, kteráž by mi tu mysl a rozum dala, abych vám z toho tak poděkoval z milostivého obdarování a naučení, jakož byšte toho hodni byli. Abych pak i to mohl učiniti, jakož toho žádost má jest, ale času ani chvíle k tomu nynie není, aby vám dosti děkování za to se státi mohlo, protož u vaší urozené mysli a srdci stuoj a buď k rozeznání, čehož učiniti žádám, nyní slovy toho zpraviti nemohu. Však co jste mi pověděli a rozkázali, na to chci mysliti, abych se podlé toho zachoval, poněvadž [195r]číslo strany rukopisujste mne takovým darem tuto hodinu obdařiti ráčili, z čehož vám na tisícekrát děkuji a vám podlé svého najvyššieho přemožení zase zasluhovati i otplacovati chci. Jižť zde není nyní času k většímu rozmlúvaní, najmilejší ze všech paní, dajž vám Pán Buoh, čehož žádost máte, abyšte to naplnili, protož buďtež Bohu – a já srdci tvému – poručeni.“ Těchto ve všech řečí paní žádného slova ani v mluvení, ani v otpovídaní jest neučinila. A takž pan Tým vstav, šel jest k rytíři, a když jest to pan Habart uzřel, hned proti němu šel směje se, i řekl mu: „Kterakť se zdá, zdržel liť sem, což sem řekl?“ Vece pan Tým: „Věru nic, neb jste mi slíbili, abych s vaší paní rozmluvil, a vy mně pak dali ste mluviti s kamennú sochú.“ To se tomu rytíři všecko velmi líbilo dobře,