poctivými slovy mnich toho poctivého muže a přítele svého tázal jest, a za jiné jeho nemaje, než za vinného, jemu toho dokonalý rozum o té paní pověděl, co jest jemu naň žalovala. Tomu dobrému muži taková věc velmi se neznáma zdála, počal se jest tomu diviti jako ten, ješto té paní málo vídal, ani ji kdy sobě v mysl bral, a také že velmi řídko kdy mimo té paní duom chodíval. I počal jest takových věcí příti a pravě, že tú věcí vinen není. Ale mnich nedal mu dále o té věci mluviti, přetrhl mu řeč a řekl jemu: „Nediv se tomu, ani tak čiň sobě, jako by o tom nic nevěděl, ani svých slov nadarmo truď zapřeniem, neb mi již pravdy nikterakž příti muožeš. Však nemám toho, což sem pravil, od svého souseda, cožť bych přel, všakť jest mi sama na tě žalovala plačíc a mně pověděla, protož takových věcí nepřísluší tobě hledati. Neb v tom toliko mohu pověděti, byla li jest kdy která paní, kteráž by se takových věcí vystřáhala a jí k mysli nebyly, to jest tato jedna. Protož prosím tebe, tobě k dobrému i ke cti a jí k utěšení a mně k libosti, že té dobré paní u pokoji necháš.“ Mezi těmi řečmi ten dobrý muž daleko lépe takovým zámyslóm a řečem srozuměl jest než ten dobrý mnich, k čemu paní vede. A hned se proti mnichu jako v nějaké stydlivosti byl postavil a řekl jemu, že již nechce toho více činiti a že chce ot ní pustiti, a s tím šel jest pryč od mnicha a pravým úprkem hned mimo paní té duom šel jest, kteráž na malém oknu ležala, čakajíci, zda by tady její milý šel. A když jest jej jdúce viďala, velikú toho radost měla, a vyskytši se z okna, což najvíc mohla, velmi mile a laskavě naň pohleděla. Ten dobrý člověk přitom dostatečně jí vyrozuměl, co jest jemu skrze mnicha praveno, že dómysl jeho, který ot [mnicha zvěděl,]text doplněný editorem[112]Antonín Grund v edici Boccacciovské rozprávky, Praha 1950 na tomto místě doplňuje text „mnicha zvěděl,“ paní křivý není. A potom s velikú pilností i chtíčem každý den paní k libosti, jako by nětco jiného měl činiti, mimo její duom chodil jest. A potom po několiko dnech srozuměvši paní, že mu se nic méně nelíbí než jako on jí, zapálivši se u veliké lásce a vzavši tomu čas a hodinu, zase k svému mnichu spovědlníku jest šla a hned s pláčem k jeho nohám přiklekla jest. Ten dobrý mnich ptal se jí pokorně, jaké by to noviny byly, že jest tak s smutnú tváří předeň přišla. I řekla jest mu paní: „Muoj milý otče, noviny sú tyto, že ten prokletý od Boha přítel tvuoj, na kteréhož sem prvé žalovala, tolik mi