A s tvú radú hnáti je chcem,
takto jednaj, ať jich vždy zbudem!“
Svoboda
Svoboda otpověděv velmi krátce:
„A totoť pravím na počátce:
Jáť jich tuto mnoho velmi vidím
a za mnohé se z srdce stydím.
A nevzal bych jmění všelikého,
bych jich nesehnal se dvora tvého!
Nynie chci krátce mluviti,
zač mě žádáš, chci to učiniti,
a jest mé to přirození
s velikých pánuov vládaní.
A já, by mi poručeno nebylo,
kdež mám vlásti, tu mi jest milo,
než povohlédna se na dvoře
ve všech koutech, i po tvé komoře,
chciť pověděti zdání své.
A proto ty učiníš vedlé vuole tvé,
neb jest snadné rozkazovánie,
kdež v ničemž nedostatku nenie.
A já kdežkolivěk pohledím,
než musíť se také přihlédati,
když budeme veselé mievati.
Bez tohoť býti nemuož na tvém dvoře
při tvém velikém zboře.
Protož já to vše zřídím,
kohož hodného býti k tomu uzřím.
Než jest jeden pán, tvój poddaný,
slove Neštěstí a jest velmi odraný,
ale protoť se bude hoditi také
pro rozličné lidi mnohé,
kteréž tvá milost rád všecky vidí,
ač někteří se tebe ovšem stydí.
I protož, který se líbiti nebude,
nechť on toho moc míti bude,
ať jej po své vóli treskce.
Ktoť pak povolen býti nechce,
buď v světě ktož chce koli,
a nechtěl býti tobě k vuoli,
buď césař, král, ktožkoli chce,
onť jej připraví k vuoli lehce,
neb on těch pod sebú dosti má,
jichžto tvá milost ještě nezná,
s nimižť muož sobě k vuoli připraviti,
kohožkoli jediné bude ráčiti.
Toť sú ti jeho služebníci,
Nemoc, Chudoba, Psota i všichni bídníci.
Tiť mají houfy veliké,
i rozličné lidi všelijaké,
na něž vy také pohledíte
a viem, že je rádi uzříte,
ješto nenie mezi nimi, mám za to, jednoho,
abyšte žádali na svuoj dvuor toho.
Ale však tak na veliké pány sluší,
že rozličné lidi u sebe míti musí:
jedni ať veselé a radost plodí,
a kto ví, kteří se k čemu hodí,
onen k tomu a onen k jinému –
neb tak sluší pánu takovému.“
Tuž pak i řídil týž Svoboda,
že bíše taková lahoda
na tom dvoře, kdež bylo Štěstí,
tak, že trubači všudy třeští,
pištci, hudci, rozliční kratochvilníci,
zpěváci, preláti i také žáci.
