nečtli ste, ješto jest vám bohem řečeno: Já sem buoh Abrahamóv, Isaakóv a Jakubóv? Nenie buoh mrtvých, ale živých.“ To lidé uslyševše, počechu sě diviti jeho učení. A licoměrníci to uslyševše, ež Ježíš zavřěl usta tú řečí těm bludným sadaceóm, sebrali sě spolu i otázal jeho jeden z nich, jich zákona mistr, pokúšejě jeho a řka: „Mistře, které jest najvěcšie přikázanie v našem zákoně?“ K němuž Ježíš vecě: „Milovati budeš hospodina boha tvého ze všeho srdcě i ze všie duše, mysli své. Toť jest najvěcšie přikázanie božie. A druhé jest k tomu podobné: Budeš milovati svého bližnieho jako sám sě. V tomto dvém přikázaní všecko právo lpí i proroci.“ A potom inhed sebrav k sobě licoměrníky, otázal jich a řka: „Co sě vám vidí o Kristovi, čí syn jest?“ K němužto řechu: „Davidóv.“ K nimžto on vecě: „A kakž tehda David v duchu vzývá jeho pána a řka: Pověděl pán pánu mému, seď na méj pravici, dokad nepodložím tvých nepřátel podnož tvých nóh? A když jeho David vzývá pána, kak tehda jest jeho syn?“ K tomu jemu nikte ižádného slova nemohl otpověděti ani jeho od toho dne kto o čem směl otázati.
Tehdy Ježíš promluvil ke všeho lida obci i k svým učenníkóm a řka: „Na stolici Mojžiešově seděli jsú mudrci židovščí a licoměrníci, točíš učiece seděli. To vše, což vám káží, čiňte a chovajte, ale podlé skutkóv neroďte činiti. Nebť jiným přikazují, a sami nečinie, vzvažují jiným břěmena těžká, neúnosná i kladú jě na lidská plecě, a sami jich nechtie jedniem prstem hnúti, a všecky své skutky
