k sobě hospoda sluhy toho svého, k němu řekl: Sluho nepravý, já sem tobě vešken dluh otpustil, neb s mne prosil. A zdali jest to tobě neslušalo, aby ty také sě nad svým služebníkem smiloval? A tu uhněvav sě hospoda jeho, dal jeho v rucě, aby ho mučili, dokad by všeho dluhu nezaplatil. Takež otec mój nebeský učiní vám každému z vás, neotpustíte li bratru svému, točíš bližniemu, z srdcí vašich.“
A když tu řeč Ježíš dokonal, přistúpili k němu licoměrníci, pokúšejíc jeho, a řkúc: „Má li člověk s právem otlúčiti svú ženu ot sebe pro kterú příčinu?“ Jimžto Ježíš otpověděl a řka: „A zda jste nečtli, jenž ješto jest na počátcě samcě a samici učinil, učiniv jě, k nim řekl: Proto otejde člověk otcě i mateře i přídrží sě k ženě svéj i bude jich dvé v jednom tělesenství, a tak juž nebudeta dva, ale jedno tělesenstvie. A protož, což jest bóh spolu sjednal, toho člověk nerozlučij.“ K němu oni řechu: „Co jest to tehda, ješto jest Mojžieš přikázal, aby obžalujíce svú ženu i pustili ji pryč?“ K nimžto Ježíš vecě: „Mojžieš jest k tvrdosti srdcě vašeho přěpustil vám, abyste othonili ot sebe ženy své, ale na počátcě nebylo jest tak. A já vám pravi, ež ktožkoli otlúčí ot sebe ženu svú, kromě ač pro hřiech přěstúpenie manželstva, a jinú sobě pojme, cizoložstvem hřěší. Pakli ji ot sebe pustiv, opět ji k sobě pojme, cizoložstvem hřěší.“ Zatiem přistúpiv jeden z nich, k němu vecě: „Dobrý mistře, co bych dobrého čině, jměl věčný život?“ K němužto Ježíš vecě: „Co mne tiežeš o dobrém? Jedenť jest dobrý bóh. Pakli chceš u věčný život vníti, plň božie přikázanie.“ K tomu on vecě: „Která přikázanie?“ K tomu Ježíš vecě:
