[88v]číslo strany rukopisuv pamět všem dobrým vešlo.
A protož přikazujem, aby to ustavení k věčnosti v české zemi bylo zachováno, aby na každý rok před obcí v Praze v suché dni adventnie, ješto bývají před Vánoci, bylo čteno slovo od slova hlasem velikým k slyšení královskému, kniežat, i prelátuov, pánuov, šlechticuov i jiných zemanuov královstvie našeho slovy českými od piesařuov zemských pod pokutú zbavení toho piesařstvie a cti a viery odsúzení, když by kto zameškal svým nedbániem aneb kterým úkladem, že by nebylo tak úplně a s rozumem čteno, jakož slušie.
Které dědiny muož král vrátiti
Ustavujem, aby moc královská byla svobodna svých práv i svého panstvie, aby dědiny kteréžkolivěk do královy komory připadnú nebo mají z práva připadnúti, leč buďte manské, leč šlechtičie, vladyčie nebo městcké nebo kteréž by on sám kúpil a již jich svoboden byl, ty všecky pospolně nebo rozdílně muož svobodně dáti nebo prodati, komuž chce, vedlé své vuole, tak jakož slušie na svobodu královskú, aby ničímž nebyl vinen. Tak jakož nad vinnými jest pomsta, takéž dobrým jest svoboda k dobrému i zlým.
O prošení listuov u krále na zbožie
Žádost našeho ustavení tomu chce, aby všecka závist a zlost potuchla, aby naši věrní [89r]číslo strany rukopisuna zboží i na životech byli bezpečni a zámutkuov neměli. Tiemto ustaveniem zapoviedáme, aby žádný člověk, kteréhož kolivěk stavu byl by neb duostojenstvie, buď pán šlechtic, buď prelát nebo duchovní člověk, nikdy neprosil u krále žádných listuov na zbožie nebo na práva, kteráž slušejí pod královskú korunu, ani žádných obrokuov duchovních, doněvadž by smrtí umrlého člověka na královskú milost svobodně nepřišli, neb jest nepočestné i příliš ohyzdné nadějí pánem se učiniti svého bližnieho za jeho živnosti. Pakli by kto byl tak chytrý, že by tajně některý list uprosil, buď na svědské dědiny nebo na duchovní obroky, kterých má král podávati, zapoviedáme i přikazujem, aby ti listové byli potupeni a moci neměli nižádné.
Aby žádný neprosil sobě svobody na dědiny
Jakož svědčí pravda svatého čtení, že každé královstvie v sobě rozdělené pusto ostává, i také náš smysl přirozený nás učí, že každá ctnost i duostojenstvie v jednotě jest mocnějšie nežli v rozdělení. I což by to platno bylo nám takú snažnost k českému království nésti, ješto jest již bylo dosti chudé a churavé, by pán buoh vyzdvižením našeho ciesařstvie nad lidem toho královstvie byl se nesmiloval.
A protož naučením božím mocně zapovídáme všem kniežatóm pánuom, šle[89v]číslo strany rukopisuchticuom,
