straně krajin a zemi půlnočních se navracuje, a vídati to, že v čas nejkratších nocí, když jen jasno jest, záře slunečná od slunce západu pomalu až k východu se přibližuje.

Noc pak tehdaž u nich (tak jako den času svého) dlouho bývá, když slunce od nich vzdáleno, a u nás dnové nejkratší bývají. Když pak jim ten den nastává, vydávají se tehdáž v lovení ryb a v nějaké práce nevyhnutedlně potřebné, jichž sic namnoze nemají, aniž se jimi, zvláště méně potřebnými, zaměstknávati chtějí. V takový den svůj času jistého k odpočívání nemají, ale jakž kdy potřeba nutí, v spaní se vydávají. Místa, na němž by se vyspati mohli, nemnoho šetří, ale ledakdes do trávy, třebas na vrch střechy, se položí a odpočívají. Když pak noc mají, odpočinutí také užívají, ale ne v jistý čas, než jak se kdy komu chce spáti neb odpočívati. Mnozí, zvlášť z hospodářův, třebas za dva dni, leč za příčinou potřeby přirozené, ani nevstávají, chce-li se komu takovému jísti, tehdy podají jemu štokfiše, sněda jej a napíjíc se, leží předce, byť pak třeba nespal, nýbrž na jiné se v domě dívá, co činí a dělají.

V domích svých pod zemi jsouce, tak sobě z roždí aneb z torfu (nebo ne všickni to roždi míti mohou) oheň dělají a lojem neb rybím sádlem svítějí. Torf jest země mastná a černá, v kusech jako cihly, ta když se na slunci vysuší, hoří jako dříví, a když se rozhoří, znamenité teplo z sebe vydává, z kteréž uhlí, když se dobře do popela zahrabe, do druhého i třetího dne trvá.

Dlouhosti pak času toho ukracují sobě buď čítáním historiji, aneb i kratochvíli nějakých, jaké tam míti mohou, provozováním.

O horách a vrších islandských

Hor a vrchův v Islandu jest veliké množství, a to náramně vysokých, tak, že na některé z nich ani možné není lidem vyjíti neb vylézti pro vysokost jejich. Mezi nimiž tyto dvě mimo jiné obzvláštní a divné jsou. První slove Schneefelchockel, blízko a jako říkaje u samého moře ležící, kteráž pro svou vysokost ne vždycky v celosti až do vrchu může spatříná a vidíná býti, a to pro oblaky, kterýž ji přikrývají. Píší o ni někteří, že každého dne hromobití a hřímání na ni bývá, čehož, poněvadž sme sami neslyšeli ani co jistého a místného se o tom dověděti mohli, nejistíme. Zůstává od vrchu téměř až do polovice vždycky sněhem přikrytá. Jeden geometricuscizojazyčný text, měříc ji podlé instrumentův