příčiny nic nenie stvořeno, též bez příčiny nic nemá mluveno býti. A jakož při všech věcech troje příčina shledává se, totiž počátek, prostředek i konec. Též má i při mluvení zachována býti. Protož příčina řeči tvé nebuď pro jiné než pro chválu boží neb pro užitek lidský nebo pro přietele. A někdy pro vše spolu. Pro chválu a službu boží zvláště duchovní lidé mluviti mají, totiž kněžie, kazatelé i všichni zákonníci. Pro užitek lidský mluvie řečníci, ubrmané a súdci. A to rozuměj o užitku a o zisku čistém a spravedlivém. Neb psáno jest v práviech, že zisk, který přicházie z dědičstvie cizieho, mrzký a ohyzdný jest. Seneka: „Požitek se zlú pověstí škoda viece než zisk nazývá se.“ Jiný mudřec: „Lépe jest své vlastnie ztratiti než s hanbú dobyti cizieho.“ A tak užitek má skrovný býti. Neb psáno jest: „Užitek přestúpí li mieru a skrovnosti, hnedky jméno své potratí.“ A tak ten miery rovnosti přestupuje, kto cizí škodú bohatí se. Tullius k témuž: „Strach, ani bolest, ani smrt, ani která jiná škoda tak móž přirození lidskému překaziti jako cizí škodu v svuoj užitek vésti a zvlášť z statkuov chudiny.“ Jakož svědčí Kasiodorus řka: „Najvětčie ukrutnost jest z statku chudých bohatu býti.“ A tak jedva pro pilnú potřebu máme mluviti.

KTERAK. Páté slóvce jest pověděno KTERAK, totiž kterým obyčejem, nebo rozliční obyčejové při hodném a zřiezeném mluvení jsú, totiž hlahol, spěch, meškánie a zpósobilost k vyrčení hlaholu, potřebie jest duchu, hlasu, těla a jazyka hýbanie. Pakli jest která překážka k mluvení v uších, to někdy častým oblamováním móž opraveno býti. Protož takovým hlaholem mluviti máš, aby řeč nebyla spupná, ani hlasitá přieliš, ani ostrá, ani třesením pyskóv pověděna, ale tiše, střédmě, lechce a jasně vypuštěna, aby každé slovo svú ozdobú bylo okrášleno a aby přielišným křikem hlas nebyl vylit, ani pro kterú chválu výmluvnost má býti okazována. A však časem pro některú příčinu muož to změněno býti, neb někdy řeč prostě pověděna muož býti, někdy jinak z moci přikazovati, jinak pro vinu hroziti, jinak potresktati milostivě, aby vždy hlas všeliké řeči přirovnán byl příčině hodné. Také při mluvení má to zachováno býti, aby hlavú nebylo točeno ani pochybováno, ani rty obracováno, ani duchu viece než jiný čas chvátáno, ani očima vrceno, ani šíje přikloněno, ani obočie pozdvíháno,