[39v]číslo strany rukopisuk zamilování učení nebeského, jímž bychme ponuknuti byli ku poslouchání pilnějšímu i k zachování jeho, neb jest nám s nebe přineseno, (hnutí mysli) jak jest lítostivá věc, když lidé tak sou zapomínající na své spasení, aby se dali k němu nabízeti, k čemuž by měli sami od sebe chtiví býti (potřeba). Taková jest veliká obutost myslí našich, že nic téměř věcí božích chápati nemůžeme. Zdaž kdo z lidí srozuměti tomu může, jaká by byla vůle boží, leč kdo se tomu naučí z jeho slova? Poněvadž moudrost světa nic není, než jakž dí svatý Pavel, bláznovství před Bohem. Nemůž tedy to nijakž býti, abychme se Boha[an]Boha] B. doptávali, dokudž bláznovství[ao]bláznovství] blaznostC svého těla bychme následovali (potřeba; rozkaz:) Spatřuje se to, že z našich myslí vymřel rozkaz boží, jehožto slova tato jsou: Tentoť jest můj nejmilejší Syn, jeho poslouchejte. Tolikéž sám boží Syn to chce míti od svých oučastníkův pravě: Ovce mé hlas můj slyší. Z toho toto půjde, že kdož pohrdají hlasem Kristovým, jenž vzní skrze služebníky, že nejsou jeho ovce.
Duch svatý také hlasem proroků a apoštolů k zákonu a svědectví ponoukal. Kdo si ty ten, že vzkazem věčného Otce pohrzíš? Jaký si, že na [40r]číslo strany rukopisuSyna, pro tebe umrtveného, tebe k slyšení svého hlasu ponoukajícího, nedbáš? Kdo si, kterýž na mocný rozkaz Ducha svatého nedáš? (Potřeba povolání:) I na toť sme se zapomenuli, od koho a k čemu sme povoláni, zdaž skrze slovo z temností Satanových nejsme uvedení v předivné boží světlo. To slovo nás zavolalo. To slovo nás křesťany učinilo a my pak mezi tím na tak důstojné a slavné jméno zapomínáme se, spasitedlné tajemství zanedbáváme. (Užitkové.) Jestli že to důstojné nás povolání nemůže námi pohnouti, ale měliť by při nás to učiniti vlastní užitkové nám odtud pocházející, an němá hovada častokrát to rozpomínají na užitek, k tomu i k onomu vede. Ale kdo může kterým koli způsobem, nedím lidským, ale andělským, vyčísti takových užitků třebas maličké ostatky, zvlášť když svatý Pavel po Izaiášovi proroku připomínaje dí, že oko lidské nevidělo ani ucho neslýchalo ani tanutí na srdce lidské vstoupilo, což Bůh těm, jenž ho milují, připravil. Nemáť se pak žádný domnívati, by Boha miloval, kdož slova jeho neslyší, o něm nepřemyšluje, sobě ho v srdci neskládá, aby tajemství v něm složenému pomaličku srozuměti se učil. Neb sám Kri[40v]číslo strany rukopisustus
