[107v]číslo strany rukopisusvatý Petr přijem, u vieře potvrdil a o věčnosti duše jej naučil.
Těch časuov jeden čarodějník bieše jménem Šimon, jenž bieše v Jeruzalémě. U něhožto biešta dva učedlníky jeho, jednomu Aquilla a druhému Niceta jméno bieše. Ta vidúce, že jich mistr nenie pravé viery, ale s diábly se obchodí, od něho odstúpili a svatému Petru se přikázali. Tehda svatý Petr svého hostě, svatého Klimenta, poče tázati, kterého by rodu z Říma byl. Tehda svatý Kliment vešken příběh, což se jeho otci a mateři přihodilo, i bratřím[mz]bratřím] brarzym, svatému Petru pověděl a řka: Velmi se naději, že jsú v moři ztonuli všickni. V ta doba svatý Petr to uslyšav, na srdci sobě sželiv i zaplaka, želeje jich žalostivého rozlúčenie. Po několiko časiech svatý Petr pojem své učedlníky i bral se do toho ostrova, u něhožto matka svatého Klimenta bydléše. A tu biechu jedni slúpi velicí sklenní, jimžto svatý Petr, stoje s svými učedlníky, se divieše.
V tu dobu pojide ctná žena žebříci, jížto svatý Petr poče porokovati a řka: Neslušelo by tobě žebrati, ale svýma rukama dělati. K tomu ta žena odpovědě[na]odpovědě] odpowieďe: Pane milý, ruce mám, ale tak ohyzdné, že jimi nic dělati nemohu. A kterak by mi se bylo dobře stalo, bych se byla utopila a nad sebú této žalosti neviděla. K nížto svatý Petr vece: I co to, ctná ženo, mluvíš? I zdali toho nevieš, že těch duše, kteří sobě sami život odjímají, těžkú muku trpie. K tomu ta žena vece: É, bych to věděla, že duše po tomto životě sú živy, ráda bych sobě sama život odjala, abych jedné mé milé dietky uzřela. A když toho svatý Petr poče ztazovati, kterak by se jí přihodilo, a ona jemu vše pořád povědě, svatý Petr k ní vece: Jest jeden člověk u nás mladý, jemužto Kliment dějí, jenž všeckno jako ty též praví, kterak jest matka se dvěma synoma za moře šla a plovúc přes moře, utonula a otec také za nimi plul a viec se nevrátil. To ta paní uslyševši a jako z smysla vystúpivši, v divné otrapě na zemi padla. Po dlúhé chvíli sama k sobě přišedši, srdečným kvielením zaplakavši, propovědě a řkúc: Jáť sem toho mládence máti. To řekši, na zemi pade, žalostivě plačíc a proséci, aby svatý Petr jí jejieho syna spieše ukázal. Tehdy jí svatý Petr přikázal a řka: Když jeho uzříš, ponechaj málo a učiň se, jakožto by jeho neznala, až do ostrova s lodie sejdeme. A když ona jemu slíbi, ujem ji svatý Petr za ruku i vede ji k lodí, tu, kdež svatý Kliment svatého Petra čekáše. Tehda svatý Kliment, uzřev svatého Petra, an ženu za ruku vede, poče se smieti. A když k svatému Klimentu ta žena se přiblíži, nemože se zdržeti, ale ihned se svatého Klimenta oběma rukama chváti, celujíci a radoštěmi plačíci. V tu dobu svatý Kliment nevěda, jako zabylú od sebe honieše a na svatého Petra se hněváše. K němužto svatý Petr vece: Ó, Klimente, synu milý, co činíš, proč svú matku od sebe honíš! To svatý Kliment uslyšav, jí v
