najmladší[107r]číslo strany rukopisuho syna Klimenta doma sobě ostavil, kterýžto pět let vstáři bieše.
A když ta ctná žena s syny svými přes moře plovieše, jedné noci vicher se vztrže, až koráb o skálu se rozraziv i potopi. Matku k jedné skále vlny živu přinesú. Tu na skále sedieci, poče mysliti, bylo li by se hořem utopiti, své milé syny ztrativši. Druhá mysl jí vece: Počakaj, zda je asa mrtvy nalezneš. A když jich ani živých, ani mrtvých nenalezla, žalostivým srdcem zplaka a tak plačíc, v žalosti sebe nečijíc, své ruce svými zuby hlodáše. Ten křik žalostivý ženy té vlasti uslyšavše, k ní přijidechu a řkúc, co by jí bylo, tázáchu a ji těšiechu. Mezi nimižto jedna žena k ní přistúpivši i poče jí rozprávěti a řkúc: Neplač, milá paní, nebť sem já měla také šlechetného hospodáře a ten mi jest v moři utonul a já, žalostivši a mnoho plakavši, slíbila jsem za muž nechoditi. A ty, ráčíš li v mém domku přebývati, jáť tobě ráda přeji. Tu se jakž takž Machodonia utěšila, a ta žena, v svuoj duom ji přijemši, pracně[mx]pracně] praczňe svýma rukama dělajíc, potřebici jí dáváše. Po malých dnech té chudé hospodyni dna ruce zlámala, takž obě pracně zuostašta. Svatého Klimenta máti dělati nemožieše, protože sobě v žalosti ruce zhryzla bieše, ale vstavši i poče žebrati a svú hospodyni krmiti.
A když se tomu plný rok skonal, tehda Faustián, její hospodář, z Říma své posly za moře poslal, aby se vztázali, kterak by se jeho hospodyni i s dětmi dálo. Ti tam šedše, viece se nevrátili. Druhé posly poslal. A ti se vrátivše do Říma, že sú žádného tam nenalezli, ani paní, ani dětí, jemu pověděli. Faustián to uslyšav, svého syna Klimenta doma ostaviv, všecko jemu poručiv, sám přes moře na korábu plul hledat své paní a svých dětí. I byl tam dvanácte let, a nikdiež jich nenalezl. Jich syn Kliment v Římě bydléše a již se otce a mateře i bratruov rozpačiv, odtud šel na učenie, v němžto brzo prospěv slovutně a najviec se na to snažil, kterak by to uměnie nalezl, jest li duše věčná a nesmrtedlná, neb tehdy svatý Kliment ještě pohan bieše. V ty časy svatý Barnabáš apoštol do Říma přišed i poče vieru křesťanskú kázati. Tu se jemu mistři pohanští počechu posmievati. Mezi nimižto svatý Kliment, posmievaje se kázaní svatého Barnabáše, jemu toto otázanie učinil a řka: Kterak jest to, že malá žížalka komár šest nóh má a křídle a slon, sa velmi veliký, jedno čtyři nohy má a křídel nemá? K tomu svatý Barnabáš odpovědě a řka: Ó, nemúdrý, k tvému otázaní snadně[my]snadně] ſnadňe odpoviem, ač mne proto tiežeš, aby se naučil. Tiežete mne o stvoření božiem a Boha stvořitele naznajíc! Správně v stvoření blúdíte, když Boha stvořitele neznáte. To slovo Klimentovi na sdrce tanulo i poče svatého Barnabáše prositi, aby jeho svaté vieře naučil. Tu vieru Kliment přijem, přes moře přeplul, k svatému se Petru přivinul. Tu jeho
