[D1v]číslo strany rukopisujehožto mně i vám náš milý Spasitel skrze zasloužení Pána Ježíše a jeho milé matky, panny čisté, i všech svatých rač bez prodlení dopomoci. Amen.

Skonává se předpověděná knížka mistra Jana Husi, vo němžto páni čeští i moravští napsali v své Epištole (kterouž do Konstancí poslali, řkouce), že všecky k zachovávaní zákona Božího a svatých Otcův ustanovení pro vzdělání svaté církve a pro spasení bližních, pokadž jest mohl, slovem i skutkem se vší pilností napomínal.

Sou někteří lidé, ješto smějí praviti a mluviti světle, že svátost Boží, když se obětuje a s ní když bývá chozeno s procesí a ukazuje se lidu obecnému, že již tu není svátost. A kladouce toho příčinu, praví. Nebo svátosti, kromě jiného oužitku, od Krista ustanovené nejsou svátosti. Proti těm jim řečem pravím, že svátost těla a krve Boží řádně slovy Božími v oumyslu Syna božího a církve jeho svaté vod kněze řádně od biskupa křesťanského svěceného, když bývá svěcena, že jest pravé tělo a krev Boží. Buďto že ji užívají lidé, a nebo neužívají. Neb jako užívaním neposvěcuje se a nepuosobí tělo a krev Boží než slovem Božím, tak také neužíváním tělo a krev Boží z svátosti se nevyprázdňuje, aniž přestává býti. Ale v své dobrotě svátostí jest a trvá, jak dlouho trvají případnost chleba a vína. Buďto, že se řádně pro čest, chválu Boží s ní chodí s procesí, a nebo že se chová pro nemocné. A vždyť k tomu konci přichází, žeť od věrných na pamět smrti Syna božího na odpuštění hříchuov a k nabývaní milosti a pro dojití věčného života přijímána bývá. Proti prvním řečem jich a tu potvrzení mých