Předmluva.

Urozenému vládyce panu Jakubovi Fikarovi z Vrátu, hofrychtéři Království českého a primasovi Starého Města pražského, příteli svému zvláště milému, pozdravení s žádostí všeho dobrého kněz Pavel Bydžovský, farář kostela svatého Havla v Starém Městě pražském, vzkazuje.

Poněvádž plavci přes moře plavívajíce a formané na zemi přes nebezpečná místa lidi i statky jich vozívajíce, aby sebe i lidí i statkuov jich nezmrhali, ale dovezli vcele, kdež dovezti mají, cestou známou vezou. A pakli kdy nebezpečnou, tehdy se na ní opatrně mají a lidí rozumných se vyptávají, kterak by měli a kudy jeti, aby nebezpečná místa bez škody přejeti, a kdež lidi i jich věci vézti mají, šťasně s pomocí Boží dovezti mohli. Nadto pak kněží a zprávcové, na nichžto mnohem dražší nežli najčistčí zlato duše lidské zavěšeny jsou na moudrost svou (byť pak byli moudří a rozumní jako mistr Nikodém aneb jako Kandacis, královny mouřeninské ouředník) spoléhati nemají, aby z nich žádnému se netrefilo, což se Babylónu jest přihodilo, kterémuž jest povědíno Moudrost tvá a umění tvé, tak jsou tebe zklamala. Též i vonoho krásnomluvného Arria kacíře a jeho v bludu následujícího Liberia papeže. Anobrž také z sedmidesáti a dvou učedlníkuov Páně Allexandra a