[85v]číslo strany rukopisubyv tam, vrátil se zasě, k otci svému pravě, že jeden z synuov izrahelských udáven na ulici leží. Tehda ihned svatý Dobeš i oběda nechav, z svého pokojě vyskočiv a byl ještě nic nejedl, k tomu mrtvému tělu přiběhna, na sě jě zdvihl a tajně do svého domu nesl, aby když by slunce za horu zašlo, tajně jě pochoval. A když tak toho mrtvého těla u sebe tajieše, pojedl chleba s pláčem a strachem, rozpomínaje se na ono slovo, ješto řekl hospodin skrze Amos proroka: Dni hodu vašeho obrátí se v žalostivý pláč a v kvílenie. A když slunce zašlo, šel i pochoval to tělo, z něhožto tresktáchu jeho všickni jeho přítelé[7]přítelé: przytele a řkúc: „Již si byl pro to kázán zabitu býti a ledva si smrti utekl, a ještě mrtvé pochováváš.“ Ale svatý Dobeš viece se boha bojě než krále, kdež mohl, zabitých těla pochopě, v svém domu zatajě, o puol noci pochovavše. Tehda když se to jednú přihodilo, že svatý Dobeš pochovajě[8]pochovajě: pochowagie těla mrtvá, ustal bieše a domuov přišel, podlé stěny se povrhl i usnul. Tehda lajna horké vlaštovičie jemu v noci z hnízda upadla, takže ihned oslnul. Ale to pokušenie proto naň buoh přepustil, aby jeho budúciemu štědí dán byl příklad pokory[i]pokory] pokaw[9]nejisté čtení slova vlivem písařovy opravy jeho jako i svatého Joba. Neb když jest ot svého dětinstva vždy se boha bál a přikázanie jeho zachovával, proto se jě nic proti buohu nezamútil, že rána slepoty jemu přihodila se jest, ale ustavičně v bázni božie ostal, bohu vždy děkuje ze všeho všech svých dní.