příští velmi se obraduje.“ Zatiem Dobešuov psík, jenž bieše s ním na cestu běžal, jako u poselstvie ocasem mívaje, radujě se domuov přiběhl. V tu dobu vzchopě se otec jeho nevidomý, se v nožné prsty urážějě, podav ruky vodiči, poběže proti synu svému a tu se přitulivše, on i matka jeho, počechu radostěmi plakati, tu bohu poděkovavše a pokornú poklonu učinivše, spolu sedli. Tehdy Dobeš, syn jeho, vzem žluč rybí, pomazal otcových očí a ihned na malý čas jako na puol hodiny pojide bělmo s uočí jeho a ihned zrak přijem viděl. I počechu boha chváliti on i jeho hospodyně Anna i všichni, ješto jeho slepotu vidiechu, a zvláště sám starý Dobeš tak mluvieše: „Chválu tobě vzdávám, hospodine bože všemohúcí, neb s’ ty mne na čas pokázal a ty s’ mě uzdravil: aj, toť již vizi Dobeše, syna svého.“ Potom po sedmi dnech Sára, mladého Dobeše hospodyně, s čeledí a s dobytkem a s velblúdy a s velikými penězi po něm domuov přišla i s těmi penězi, ješto ot Gabela byli vzeli. I poče mladý Dobeš otci a mateři všecko pořád rozprávěti, co mu je buoh dobrého na té cestě učinil skrze onoho člověka, ješto jest byl s ním na cestu vyšel. Potom šedše jeho přítelé, a zvláště Achior a Nabar děkujíc hospodinu hodujíc a veseli byli.

Tehda pozvav k sobě starý Dobeš syna svého, k němu vece: „Co by bylo podobné dáti tomuto svatému muži, jenžto jest byl s tebú na této cestě?“ K tomu Dobeš mladý vece otci a řka: „A co by to mohlo býti, ješto bychom jemu mohli duostojně dáti za toliko dobrého, co jest nám učinil? On jest mě tam dovedl a zasě zdráva přivedl