života svého dvě stě let, skonal i pochovali s velikú ctí v tom městě, ješto slove Ninive. Ale prvé než skonal, pozval k sobě syna svého Dobeše a jeho sedm mladých synuov, svých vnúčat, i promluvi k nim a řka: „Vězte to, blizť jest zahlazenie města Ninive, nebť jest ještě neotezváno slovo božie a bratřie vaši, ješto sú rozsuti i rozpósobeni ot své země izrahelské ti se zasě do něho vrátí a jeho země pustá ta opět bude naplněna a duom boží, jenž v něm jest spáleno, bude opět vzděláno i vrátí se do něho všichni boha bojící a ostanú lidé svých pohanských modl i přijdú do Jeruzaléma i budú v něm bydliti králové zemští a modléce sě bohu izrahelskému, budú se v něm radovati. Protož poslúchajte mne, otce svého, synové moji: služte hospodinu v bázni a v spravedlnosti a toho se snažte, abyšte to, co jemu jest, libo činili. A potom svým synóm přikažte, ať spravedlnost plodí a almužny dávají a na boha pomní, chválé hospodina po vše časy v spravedlnosti a ve všie jeho moci. A již, synové moji, poslúchajte mne: neostávajte zde, ale kteréhožkolivěk dne pochováte matky vaší v jednom rově podlé mne vzdvihnúce, beřte sě pryč a zde neostávajte. Neb to již dobře vizi, že nepravost zlostná jeho k dokonánie jě přivede.“ A tak sě potom stalo, že po skonánie matky své mladý Dobeš zašel z města Ninive [s]text doplněný editorem svú hospodyní a svými syny a svými se všemi vnúčaty i vrátil sě k svému testi a k své svekři i nalezl jě, ani všichni zdrávi v své starosti. A v ně sě uvázal a péči o nich měl. A dochovav jich smrti, uvázal sě ve vše svého testě Raguelovo zbožie. A byv potom sám Dobeš tak dlúho živ, že viděl svýma očima své štědie až do pátého pokolenie. A když skonal devět a devadesát let v bázni božie a u veliké útěše potom skonal i pochovali sú jeho slovutně. Příbuzní i přítelé a vešken jeho národ, dobrý život vedúc, se všemi se ctně a právě obcházeli, takže sú byli vzácni bohu i lidem i všem přebývajícím na zemi.