lé[pA2v]číslo strany rukopisukaře při opatrování těla přirozeného, takováž jest, a býti má, věrného správce při opatrování těla městského, buďto že je chce při zdraví zachovati, aneb nedůživé k předešlému spůsobu navrátiti; poněvadž tělo lidské podobu města, lékař ouředníka, neduhové městských nebezpečenství a bouří na sobě nesou a pěkně před oči stavějí.) Však kdož více pošetří té věci, jakž sama v sobě jest, nežli osob, najde to, že za tou příčinou skušení před uměním předčiti nemůže. A to proto, že člověk umělý mnohem spíše a s menší prací skušeným nežli skušený umělým bývá. Nežli člověk hojení neduhův na tělech lidských z samého skušení dosáhne, mnoho lidí prvé umoří a otráví: tak než kdo umění správy obce z samého skušení duojde, mnoho lidí o statky, o poctivost i o hrdla připraví aneb aspoň k tomu napomůže, ne ze zlosti, než z hloupé neumělosti.

Toto pak za nejhorší se pokládá v té věci, že nevěda, co činí, a veden jsa toliko samým smyslem k nabytí skušení, nijakž sebe v tom, že zle činí aneb že jest na omylu, poznati nemůže, ačkoliv v též a jednostejné věci nejednou se toho dopouštěti bude. Čehož se při umění nenachází. Nebo učený lékař buďto lidského, aneb městského těla, dokudž se nevycvičí, dopouští se ovšem nemalých omylů, a časem i s nebezpečenstvím lidským bloudí: však že se více rozumem nežli smyslem spravuje, mnohem spíše příčině omylu svého vyrozumí a podruhé ani potřetí toho se nedopustí, jinák by ze zlosti, a ne z neumělosti, hřešiti musil a byl by ne lékařem, ale travičem a ukrutným katem. Jak zajisté dobrý lékař, tak travič lidský bylin požívá, a častokrát jednostejných, ale tento jako pavouk beře z vonné růže to, což jest škodlivého, a nechává, což jest dobrého: tak dobrý správce rovně týchž práv požívá jako i tyran, ale tento pod zástěrou práva svuoj hněv, svou zlobivost, pejchu a líbost nad poddanými provozuje a svého vlastního, ne jejich dobrého vyhledává. Takž tedy i učený lékař mnohém spíše skušenosti než skušený umělosti dosáhne a celým lékařem bude. Nebo při komž se to obedvé, to jest umění i skušení, nachází, ten vlastně za mistra jmín a držán býti má.

Přivozuji pak v této věci ku příkladu umění lékařské nejvíce pro tu příčinu, že vedlé mého zdání nejlépe se z něho rozeznati může, co z toho dvého obcem větší platnost přináší, umění-li bez skušení, čili skušení bez umění. Vpravdě ne hned jest lékařem, kdož o neduzích a bylinách mnoho mluviti umí, ne všecko také lékaří v knihách svých o nemocech a hojení jich zapsáno mají, aby ještě nětčeho více nepotřebovali, protože téměř každého věku noví a prvé nebývalí neduhové na lidech se vyjevují a nová také proti nim lékařství každého roku, buďto lidským vtipem a rozumem se vymejšlejí, buďto z cizích a dalekých krajin se přinášejí. A což