k čemu tobě ta řěč nesklidná?

Však ty za pléšku nestojíš,

nebs huben, metly sě bojíš

[295] a jsi živ na světě sotně,

obcházěje sě robotně.

Ty sě robotně obchodíš

a k tomu v zlých šatech chodíš;

ale toť hanba nenie v školském běhu.

[300] Kterak pak o tvém noclehu?

Ty ležeš na kamnách nynie,

ale až bude ondy zimě,

inhed sě o to s tebú svadie

a na kamnať viec nedadie.

[305] Ješče buď tobě blazě,

dadie-liť léci na podlazě.

Tu ležíš dosti neměkce,

zimú sě třasa a zuby ščekce.

A k tomu vstánie rané!

[310] Když sě pak na tě dostane

všě školská pracná třieda,

tepruv tobě bude běda.

Když ty již dieš, že prost budeš dieš, [že prost]text doplněný editorem budeš,

toho nikoli nezbudeš.

[315] Tu tobě vše zpósobiti,

školu mésti i ztopiti,

ničehož nic neminúti.

A kde pak odpočinúti

a léhaje velmi tvrdě?

[320] Ale jáť sě mám od toho hrdě.

By ty viděl mú posteli,

když já sobě slámy nasteli!

Tuť já ležím v pokoji.

Častokrát také pospím v hnoji;

[325] toho já nečiním pro jiné,

kromě kdyžť dešcem zmoknu jediné,

aby[k]aby] Amy mé rúcho zsechlo k jitru.

Toť já vstana pěkně vytru,

aby na mně stálo čistě.

[330] Toť já tobě pravi já [tobě]text doplněný editorem pravi jistě,

žeť sě mne chlapi velmi bojie,

kadyž chodie nebo stojie,

pokorněť mi sě klanějí,

vežde: ‚Vítaj, paniče!,‘ dějí.

[335] Sedláciť přěde mnú sršie,

i také slepice pršie,

s nimiž já mám hroznú útěchu:

kteréž dosáhnu do měchu,

tať sě viec nepozná zasě,

[340] sniemť ji s tovařiši v kvasě.

Toť také pravi neskrytě,

žeť nemám péče na bitie.

Na tomť bych mohl přisieci,

že v tomto cělém měsieci

[345] nejsem já bit pro mú vinu,

kromě vyjmúc jedinú,

leč kdy z klamu po hlavici,

neb za vrch, nebo po líci.

V tom já nice pána nevini,

[350] neb on to vše z klamu činí.

Mám pána po všiej svéj vóli,

dáť mi, což poprosím koli;

máť mi nový kabát dáti,

netáhneť jeho jedne zedrati.

[355] Což mi sě pak nedostává,

když mi jedno hlava zdráva?

Však již netrpím psoty viece.

Ale však, pravdu praviece,

já zmladu na svéj hlavici

[360] nosil sem těžkú přielbici,

doniž sem rynéřem byl.

Ale již sem já té psoty zbyl.

V tomť sě pochlubiti mohu

a z toho děkuji bohu,

[365] žeť sem tak velmi povýšen tak [velmi]text doplněný editorem povýšen,

všěm žákóm mohu býti pyšen.

Sám však znamenaj cti této:

sem podkoním sedmé léto

a k tomu mám dobrú naději

[370] a to jistě řieci směji:

netáhneť mój pán dluhóv zbýti,