ano s něho šaty berú,

kuklu i plášč s hrdla derú

podlé obyčeje i práva,

[210] jako sě i dnes třěpačkám stává.

Opět vše téhož času

slunce pokáza svú krásu,

pusti svój poprslek jasný;

by čas horký, velmi krásný.

[215] Tuž panoše každý zvlášče

pacholku podává plášče

a plášč mokr a pln dešče!

Tuť sě tepruv črtu stešče,

i zěvi se pánu svému

[220] a takto povědě jemu:

‚Tutoť mého bydla nenie,

beruť, pane, odpuščenie.

Jižť sem dobře vzkusil toho,

žeť mají zlého bydla mnoho

[225] třepačky; kudyž sě obrátie,

vždycky v psotě chvíli krátie.‘

Viece mluviti nerodě,

inhed sě kamosi podě.

Vyprnu sě jim všem z očí,

[230] jedne že sě vicher zatoči. –

Čím ty sě pak chceš chlubiti?

Vidíš, že črt nechtěl třepačkú býti.

Toť jest dosti znamenie,

že horšieho bydla nenie,

[235] než vy je máte, třepačky.

Ale já, když sedím s žáčky,

toť bez chlúby chci pověděti,

tuť sú mnohé městské děti,

jenž jsú také pod mú stráží.

[240] Tyť já všecky metlú káži

a sám sě pak bitie zhojím.

V svátek sě jeho nic nebojím.

A když přijde čas postný,

mně vděčný a velmi radostný,

[245] o němž jest dlúhé pravenie,

co mám tehdy utěšenie!

[Když já již budu na poli,]text doplněný editorem[4]verš v rukopise chybí

[ano všecko po méj vóli,]text doplněný editorem[5]verš v rukopise chybí

[neviem nic o chudobě,]text doplněný editorem[6]verš v rukopise chybí

[250] [sem sám dobrovolen sobě.]text doplněný editorem[7]verš v rukopise chybí

Jakž koli přídu ke vsi,

inhed bojuji se psy,

an každý preč běží, skolí,

a já jej ranil svú holí.

[255] Jakž mě náhle sedlky zočie,

inhed ke mně přiskočie;

neučinieť k tomu léně,

padnú na svoji koleně,

mé obrázky cělují

[260] a mě dařiti slibují,

tepúce sě v prsi náramně,

tiežíc, co bych ráčil, na mně.

Já jie za vajce poproši,

anať inhed běží k koši,

[265] i po všech sě hřadách zplazí,

a kde které hniezdo zlazí,

ve všech kútiech pilně hledá,

mněť vždy práznu jíti nedá.

Pak odtad pójdu s radostí

[270] a nabrav již vajec dosti.

A kdež sě naměte slepice,

hus neb která kačice,

když já ji popadnu koli,

téj jest vždy jíti do školy.

[275] A sedlák sě chce hořem vztéci,

však mi nesmie nice řieci –

ani protivného slova,

bojě sě póhonu do Pasova.

My žáci i také kněžie,

[280] kamž koli po světě běžie,

toť, vedě, malá věc nenie,

nebojíme sě oběšenie.

Ale vy, hubené panošky,

vy nejste bezpečni trošky;

[285] vy strachy zdrastíte kčici,

jedúc mimo šibenici.

Vám sě třěba ohlédati

a přěd sebú sě žehnati,

neb jest pilně třeba toho pilně [třeba]text doplněný editorem toho.“

[290] Dvořák sě rozhněva z toho

a řka: „Mizero nevlídná,