pra[97v]číslo strany rukopisuví, že jest nešlechetný lotr.“ Řekl Eilenšpigel: „Udělal-li je vám kdy co zlého, že jest lotr, jakž jste o něm slyšeli?“ „Já pravím tak, co jsem od lidí slyšela, kteříž u mne bývají.“ Eilenšpigel mlčel, nazejtří, když svítalo, tedy rozhrnul horký popel narůzno, a přišed k lůži, vzal hospodyni ze spaní na sebe, a nesa do kuchyně, posadil ji holou řití do horkého popele, takže ji všecku řit spálil a řekl: „Nu, hospodyně, již budete moci dobře o Eilenšpiglovi praviti, že jest lotr a že jste ho viděli, potom oznámiti můžete.“ Ona pak, křičíc žalostně, naříkala a Eilenšpigel, jda ven z domu, lotrovství svému tajně se posmíval.
Historia LXXXIIII.
[98r]číslo strany rukopisuKterak Eilenšpigel jedné hospodyni do lůže nasral a namluvil jí[jv]jí] gi, že by to kněz udělal
Vandroval Eilenšpigel s nějakým knězem do Fraňkfurtu při Odře, i přišli oba do hospody u večer, kdežto hospodář učinil jim dobrou vůli, dal jim ryb i zvěřiny. Když pak k stolu sednouti měli, tedy hospodyně posadila kněze nejvýše za stolem, a cožkoli dobrého v míse bylo, to před kněze položila, řkouci: „Jezte to pro mne.“ Eilenšpigel na zadním místě za stolem sedě, na hospodáře a hospodyni velmi pilně hleděl, ale žádný mu nic nepředkládal, ani ho pobízel, však proto rovně tolikéž platiti musil potom po večeři, když spat měli jíti. Eilenšpigel a kněz v jedné komoře leželi
