po[94v]číslo strany rukopisukradou, což v domě mám.“ Smál se tomu Eilenšpigel a myslil, řka: „Tutoť jest hospodář jako host.“ Chtělo mu se tu zůstati, ale nemohl dětí trpěti, nebo viděl, že chodily a potřebu svou za dveřmi činily, jedno po druhém. I řekl Eilenšpigel k hospodáři: „Kterak jsou vaši[jk]vaši] waſſý děti tak nečistí, což žádného místa nemají, kdež by potřebu svou činiti mohly než za dveřmi?“ Odpověděl hospodář: „Pane hosti, co vy se na to domlouváte? Poněvadž mně se to ne zle líbí, neb zítra káži to preč odvesti.“ Eilenšpigel mlčel, potom, když mu potřeba přišla, velikou hromadu také u ohně nasral. Přišel k tomu hospodář, dokudž Eilenšpigel ještě na potřebě své byl, i řekl: [95r]číslo strany rukopisu„Aby tě zimnice napadla a ty již u ohně sereš, však jest dvůr nedaleko.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Pane hospodáři, proč se na mně domlouváte? Však mně se to dobře líbí, já to ve dne ven vymetu.“ I všed na svůj kůň, ze dveří ven jel. Hospodář za nim volal, řka: „Hej, počkej, počkej a ukliď hovno z ohniště.“ Řekl mu Eilenšpigel: „Kdo jest poslední, ten umeť duom, a tak mé i vaše hovno vyklízeno bude.“ S tim jel předce.
Historia LXXXI.
Kterak Eilenšpigel psa vodřel, kůži dal hospodyni místo záplaty, protože s nim jedl
V jeden čas trefilo se, že Eilenšpigel na nějakém místě do domu při[95v]číslo strany rukopisušel a nalezl hospodyni samou, kterážto měla psejčka zlého, jejž velmi milovala, a když po práznu byla, vždycky na lůně jejim ležeti musil. Eilenšpigel u ohně sedě, z konve pil. Ta pak paní toho psa naučila tomu, když sama pivo pila, tedy mu ho na misku nalíti musila, aby on také pil. A když Eilenšpigel seděl a pil, tedy vstav pes, k němu se lísal. To vidouce hospodyně, řekla: „Milý hosti, dejte mu píti na misku, tomu on chce.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Učiním to rád[jl]rád] rad.“ Hospodyně ven jdúci, své věci opatrovala. Eilenšpigel pil a dal psu na misku také, mezi tim i kus masa, když pak pes syt byl, u ohně se položil a stáhl se, jak dlouhý byl. Řekl Eilenšpigel hospodyni[jm]hospodyni] Hoſpodyně: „Počítejme se.“ Dí jí[jn]jí] gi dále: „Milá paní hospodyně, když host u vás tráví a vaše pivo pije, neměl-li by peněz, také-liž byšte chtěli uvěřiti?“ Hospodyně nerozmyslila se na to, že by on psa mínil, ale myslila, že by on tim hostem byl, i řekla mu: „Hosti, zdeť žádnému se nevěří, než musí každý peníze neb základ dáti.“ Dí Eilenšpigel: „Z strany osoby mé mějte pokoj, nechť jiný o sebe se stará.“ S tim hospodyně odtud odešla. Když pak Eilenšpigel přístup k tomu míti mohl, vzal psa pod sukni, a všed do marštale,
