při[111r]číslo strany rukopisušel, však dal mi bůh odpornou věc, že já k Duchu sv. jdu a on krom mne zůstává.“ Ti lidé smáli se a všickni smíchem od něho odešli, nebo jakýž jest život člověka, takový také jest i konec jeho. Oznámeno jest to mateři[li]mateři] Matéři jeho, kterážto hned k němu přišla, domnívající se, že by nějakých peněz od něho dosáhla[lj]dosáhla] doſahla, nebo chudá stará žena byla, i plakala řkouci: „Můj milý synu, kde tě bolí?“ Odpověděl jí[lk]jí] gi: „Teď mezi truhlou a stěnou.“ Řekla ona: „Ach, můj milý synu, promluv ke mně lahodně.“ Dí Eilenšpigel: „Milá matko, med jest sladká věc.“ Řekla mu máti: „Milý synu, dej mi své utěšené naučení, abych na tě vzpomínati mohla.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Milá matko, když potřebu svú činiti chceš, obrať řit svou po větru, a takť smrad do nosu nepůjde.“ Řekla máti: „Milý synu, dej mi také něco z tvého statku.“ Řekl jí[ll]jí] gi Eilenšpigel: „Milá máti, kdož nic[lm]nic] nič nemá, tomuť sluší dáti, a kdož něco má, tomuť sluší nětco vzíti, nebť zboží jest skryté, o němž žádný neví, najdeš-li, ješto něco mého jest, můžeš k tomu sáhnouti, však proto dávámť z zboží mého všeckno, což křivé a rovné jest.“ Potom tak velmi nebohý Eilenšpigel nemocen byl, až lidé za to měli, že již umře, [111v]číslo strany rukopisui napomínali ho, aby se zpovídal a zprávu boží přijal, což on učinil, nebo sám na sobě dobře cítil, že z té nemoci nevyjde[ln]nevyjde] newýgde.
Historia LCVIII.
Kterak Eilenšpigel hříchův svých želel a nad trojím lotrovstvím, kteréhož nedovedl, lítost měl
Eilenšpigel žalost a lítost nad hříchy svými v nemoci své míti měl, aby mu zpráva boží dána býti mohla, v čemž by tim lahodněji umříti mohl, tak ho k tomu jedna stará bekyně napomínala. Odpověděl jí[lo]jí] gi on: „Nestaneť se tak, abych já lahodně umřel, neb smrt hořká jest, také proč bych se tajně zpovídati měl. Což jsem v životě svém[lp]svém] ſwe činil, toť jest mnohým krajinám
