takto: „Co kuchař horčicí touto chce dělati, tuším, že mne jí chce umazati.“ I myslil dále: „Pán můj rozkázal mi, kde bych takovou bylinu nalezl, abych do ní nasral.“ I posadiv se nad hrnec, nasral do něho a kuchařovi […]text doplněný editorem[2]poškozený text přinesl. Co se pak dále stalo? Kuchař […]text doplněný editorem[3]poškozený text nic nemyslil, ale rychle té horčice na mísu vlil a k stolu postavil. Pán i hosté je v horčici vomáčeli, kteráž velmi nechutná byla, poslali pro kuchaře, ptajíce se, jaké horčice nadělal? Tehdy on také horčice koštovav, zase ji vyplil, a řekl: „Ta horčice rovně takovou chut má, jako by do ní nasráno bylo.“ A když Eilenšpigel tomu se smál, řekl mu pán jeho: „Co ty se směješ? Zdali mníš, že my necítíme, co jest; nechceš-li věřiti, poď a koštúj také.“ Řekl mu Eilenšpigel: „Já ji nejídám, zdaliž nevíte, co jste mi na cestě rozkázali? Kdežkoli tu bylinu vidím, abych do ní se usral, protože zloděje a loupežníky ji věsí. Protož, když mne kuchař do sklepu pro horčici poslal, podlé rozkazu vašeho, do ní jsem nasral.“ Řekl mu pán: Nešlechetný lotře, bylina ta, kterouž jsem ukázal, slove konopě, a toto, cožť kuchař přinesti rozkázal, slove horčice. Počkej, naučím tě tu bylinu znáti.“ Tehdy Eilenšpigel, jsa rychlý, utekl od něho pryč a nepřišel zase.
Historia XI.
Kterak Eilenšpigel pečené kuře z rožnu snědl
V krajině brunšvické v duchovenství mejdeburském leží jedna ves jménem Budenštet, do té vsi Eilenšpigel na faru k knězi přišel, kterýž ho sobě za pacholka zjednal, ale neznal ho, i řekl mu, že se u něho dobře míti bude, dobře jísti a píti, tak rovně jako on a kuchařka jeho, a všeckno to, což by dělati měl, že by polouprací vykonal. Řekl k tomu Eilenšpigel, že se podlé toho chce zpraviti. I viděl, že knězova kuchařka jedno toliko oko měla, však proto dvě kuřat vzala a na rožen je vstrkavši, Eilenšpiglovi, aby
