Počíná sě předmluva prvá svatého Jeronýma v knihy žalmové
Prol. 1 ad Ps1,1 Žaltář, dávno jsa v Římě, bích obrátil, opravil a vedlé sedmdesáti překladačóv, kak koli kvapně, velikú jeho částku biech polepšil. Ale že to opět vidíte, ó Paulo a Eustachium, písařskú vadú zkřivené a již viece starý blud nežli nové opravenie móž, nutíte, abych jako kakús úlehl zaležalú novými záhony zoral a zrodilé trnie z něho vyplel, řkúce, že jest to podobné, aby což sě často zle plodí, často bylo vykleštěno. A protož obyčejnú předmluvú napomínám takéž vás, jimžto snad práce tato potí sě neb plna jest, jako ty, kteříž tyto příkladny budú chtieti mieti, aby kteréž sem snažně opravil, s péčí a pilností byly přepsány. Znamenaj sobě každý střely anebo hvězdy, a kdež koli uzří střělu od nie až do dvú pichú, kteréžto smy vtiskli, aby věděl, žeť v sedmdesáti překladačích to viece mají. Ale kdež podobu hvězdy opatříš, věz, žeť jest to z knih židovských přidáno, a též do dvú pichú vedlé Teodocionova toliko překládanie, kterýžto ač dlúh neb rozpuštěn jest v řeči, však sě s sedmdesáti nedělí. A protož vědě, že sem to vám i každému pilnému čitedlníku učinil, však nepochybuji, že jsú mnozí, kteřížto anebo závistí, anebo pychú viece chtie potupiti přejasné skládanie nežli se jemu učiti a viece žádají z kalného potoka nežli z čisté studnice píti.
Počíná sě předmluva druhá svatého Jeronýma v též knihy
Prol. 2 ad Ps1,1 David, syn Jesse, když bieše v svém království, čtyři jest zvolil, aby žalmy zpievali, totižto Azaf, Eman, Etan a Iditum, a osmdesáte a osm řiekáchu žalmóv a dvě stě podvoježalmie na křídlo tepieše, na húsle hudieše Abiuth. Kdyžto David bieše přivezl zase skříni boží do Jeruzaléma, po dvadceti letech navrácenú ot Azotských, a bieše ostala v domě Aminadab, tu jest vzložil na jho nové a uvezl do Jeruzaléma, vybrav ze všeho rodu synóv izrahelských sedmdesáte tisícóv mužóv. Z nichžto ustanovil čtyři kniežata, aby byli nad zpěváky: Asaf, Eman, Etan a Iditum, každému z nich otděliv sedmdesáte a dva mužóv, pokřikujících slávu a piesen piesnicí hospodinu. A jeden z nich tepieše v zvonečky, druhý křídlo, jiný buben, jiný trubú rohovú trúbieše, ale prostřed nich David stáše, sám držě žaltář. Ale před skříní boží jdieše sedm řádóv a obět telcóv, ale vešken lid jdieše po škříni.
Ale súť všickni žalmové Davidovi sto a padesát, kterýchžto všech devět jest učinil David sám, dva a čtyřidceti nejsú předepsáni, dva a sedmdesáte na Davida, dvanádcte na Azaf, dvanádct na Iditum, devět synóm Chore, jeden Mojžieš, dva na Šalomúna, dva na Aggea a Zachariáše. A protož jsú všickni žalmové Davidovi sto a padesát, dvoježalmie sedmdesáte a pět, piesní stupňových patnádcte. První žalm ižádnému nenie přiznamenán, neb jest všech. Potom jiný kto rozuměj se v prvniem žalmě, jediné prvorozenec, aby hodně předznamenánie nebylo potřeba? Potom že ten žalm zmieněnie činí o Kristovi, kdyžto řekl jest „proti kristovi“, jeho vykládaje osobu jeho a vypisuje, naznamka ovšem nepotřebuje. Řády rozprávek čtli smy proměněné na známcích žalmových vždy, ale žalmové ne podlé rozprávky, ale vedlé proroctvie bývají čteni neb počítáni. A protož řádu žalmového nemóž zbořiti řád známkóv. Žalmové všickni, kteříž sú připsáni (kristovi, točíšto mazanému) Davidovi, k svatnosti slušejí pána našeho Jezukrista.
Počíná sě předmluva třetie svatého Jeronýma v knihy žalmové
Prol. 3 ad Ps1,1 Knihy žalmové, kakž koli jedniem sevřěny jsú svorem, však ne týmž a jedniem učinitelem. Neb jest téměř deset prorokóv, ješto jsú je rozličnými časy popsali, totižto Mojžieš, David, Šalomún, Asaf a Etan a Eman a Iditum a synové Chore, Assur a Elana, Eliatab anebo Ezdras a druzí Aggeovi a Zachariášovi sú mněni.
Ale o těch, jenž sú bez známkóv, naučenie pravé jest, že kteréhož skládanie předešlo jest znamenie, toho sú i jiní, kteřížto bez známkóv následují. A jsú tyto knihy mravními a podobenství tajnostmi znamenány, ale
