Tehda rozhněvav se Dacianus, kázal ho v pánev plnú vrúcieho olova uvrci. Ale svatý Jiří přijem na se znamenie svatého kříže, i sedieše v něm bez poškvrněnie, jako by u vlažnéj vodě seděl, žádnéj horkosti nečije. Vida to ukrutník Dacianus, že by ho mukami přemoci nemohli, i pomysli sobě, zda by ho asa dobrotú kterak přemoci mohl. I die svatému Jiří takto: „Znamenaj, Jiří, milý synu, jak velmi dobrotiví jsú bohové moji, že tebe tak dlúho v téj zlosti trpie, hotovi jsú tobě odpustiti, ač se jedné k nim obrátíš. Protož, milý synu, ješče poslechni méj rady a následuj bohy mé a obdrž sobě od nich i ode mne čest, zboží a lásku velikú.“ Odpovie jemu svatý Jiří jako posmievaje se i die jemu řka: „Pročs mi toho ihned poprvé, nemuče mne tak pílně, neradil? I teď sem hotov tebe poslechnúti.“ I bieše Dacianus ciesař velmi radosten i káže svolati vešken lid, aby se všichni do chrámu sešli a přihlédali, že Jiří, jenž oddávna byl protivník jejich viery, již se chce obrátiti a chce se klaněti jejich bohóm. I sešli sú se všichni. A když svatý Jiří do chrámu vjide, padna na kolena, i bude se milému bohu modliti, aby pán buoh pro svú čest a chválu a pro obrácení lidu chrám tento i s stěnami i modly zrušil a pokazil tak, aby tu nic celého nezuostalo. Tu pak ihned k jeho prozbě přijde oheň z nebe, ten chrám i s těmi modlami i s kněžiemi