Počíná sě předmluva v Knihy žalmové Davidovy, kterúž učinil svatý Jeroným ku Paule a Eustochium slovy podepsanými
Prol. 1 ad Ps1,1 Žaltář, dávno jsa v Římě, biech opravil a podlé sedmdesáti překladačóv, kterak koli kvapně, velikú jeho částku biech polepšil. Ale to, co opět vidíte, ó Paula a Eustachium, písařskú vadú zkřiveno a již viece starý blud nežli nové opravenie móž, nutíte, abych jako kakús úlehli zaležalú novými záhony oral a zrodilé trnie z něho vyplel, řkúce, že jest to podobné, aby což sě často zle plodí, často bylo vykleštěno. A protož obyčejnú předmluvú napomínám takéž vás, jimžto snad práce tato potí sě neb pilna jest, jako ty, kteříž tyto přieklady budú chtieti mieti, aby kteréž sem snažně opravil, s péčí a pilností byly přepsány. Znamenaj sobě každý střely neb hvězdy, a kdež koli uzří střelu předchodící od nie až do dvú pichú, kteréžto smy vtiskli, aby věděl, žeť v sedmdesáti překladačích to viece mají. Ale kdež podobu hvězdy opatříš, věz, žeť jest to z knih židovských přidáno, a též do dvú pichú vedlé Teodocionova toliko překládanie, kterýž ač dlúh neb rozpuštěn jest v řěči, však sě ot sedmdesáti nedělí. A protož věda, že sem to vám i každému čitedlníku učinil, avšak nepochybuji, že jsú mnozí, kteřížto aneb závistí, aneb pychú viece chtie potupiti přejasné skládanie nežli sě jemu učiti a viece žádají z kalného potoka nežli z čisté studnice píti.
Druhá předmluva
Prol. 2 ad Ps1,1 David, syn Jesse, když bieše v svém království, čtyři jest zvolil, aby žalmy zpievali, točíšto Azaf, Eman, Etan a Iditum, osmdesáte a osm řiekáchu žalmóv a dvě stě podžalmí a na húsle hudieše Abiuth. Kdyžto David bieše přivezl archu boží do Jeruzaléma, po dvadceti letech navrácenú ot Azotských, a bieše ostala v domu Aminadab, tu jest vložil na jho nové a uvezl do Jeruzaléma, vybrav ze všeho rodu synóv izrahelských sedmdesáte tisícóv mužóv, ale z pokolenie Levi dvě stě a sedmdesát a osm tisícóv mužóv. Z nichžto ustanovil čtyři kniežata, aby byli nad zpěváky: Asaf, Eman, Etan a Iditum, každému otděliv sedmdesáte a dva mužóv, prokřikujících slávu a piesen piesnicí hospodinu. A jeden z nich tepieše v zvonečky, jiný křídlo, jiný trubú rohovú trúbieše, ale prostřed nich David stáše, sám držě žaltář. Ale před archú boží jdieše sedm řádóv a obět telcóv, ale vešken lid jdieše po aršě.
Ale jsúť všickni žalmové Davidovi sto a padesát, kterýchžto všěch devět jest učinil sám, dva a třidceti nejsú předepsáni, dva a sedmdesáte na Davida, dvanádste na Azaf, dvanádste na Iditum, devět synóm Chore, jeden Mojžiešovi, dva na Šalomúna, dva na Aggea a Zachariáše. A protož jsú všickni žalmové Davidovi sto a padesát, dvojěžalmie sedmdesáte a pět, piesní stupněvých patnádste. První žalm nižádnému nenie přiznamenán, neb jest všěch hlava. Potom kto jiný rozumie sě v prvniem žalmě, jedno prvorozenec, aby hodně předznamenánie nebyla potřeba? Potom že ten žalm znamenie činí o Kristovi, jeho vykládaje osobu a vypisuje, naznamka ovšem nepotřebuje. Řád rozprávek čtli sme proměněné na známcích žalmových vždy, ale žalmové ne podlé rozprávky, ale vedlé proročstvie bývají čteni neb počítáni. A protož řádu žalmového nemóž zbořiti řád známkóv. Žalmové všickni, kteříž jsú připsáni Davidovi, k svatosti slušejí pána našeho Jezukrista, neb David řečen jest Kristus.
Třetie předmluva
Prol. 3 ad Ps1,1 Knihy žalmové, kakž koli jedniem sevřěny jsú svorem, avšak ne týmž a jedniem učinitelem. Neb jest téměř desět prorokóv, ješto sú rozličnými časy popsali, točíšto Mojžieš a David, Šalomún, Azaf, Eman a Etan a Iditum a synové Chore, Assur a Elkana, Eliatab a Ezdráš a druzí Aggeovi a Zachariášovi mněni.
Ale o těch, jenž jsú bez známkóv, naučenie pravé jest, že kteréhož skladače předešlo jest znamenanie, toho jsú i jiní, kteříž bez známkóv následují. A jsú tyto knihy nravními a podobenství tajnostmi znamenány, ale zvláště že narozen, že umučen, že vstal z mrtvých Kristus, téměř všěch žalmóv vzvučie varhany (točíš svorná a libá svědectvie).
Avšak slušie věděti, že u Židóv všickni žalmové smiešeni
