ch[211r]číslo strany rukopisutiece jeho zahubiti a to zlato od {Antiocha}marginální přípisek soudobou rukou vzieti. Ale Apollón přijev do Tyra, vzem tu radu i vece: „Nedám pro se země zahubiti. O vás o všech on nic nedbá, mneť jediného hledá. A když mne mezi vámi nenalezne, vámť nic neučiní.“ I přikáza plné koráby pšenice[l]pšenice] pſennice nasúti a vsed na koráb, odda se na běh. A když bieše Apollón odplul, tehdy Antiochóv milostník jmenem Taliarcha do Tyra přijede, Apollóna hledaje. A když jeho nenaleze, zarmúti se velmi. I poče měštěnínóv tázati, kde by Apollón byl, a pravě, že by byl přietel jeho, „a chtěl bych jemu tu radu dáti, jenž by zbyl všeho svého myšlenie.“ Ale to vše lstívě mluvieše, nebo bieše litý jed přinesl s sebú, chtě jeho otráviti. Apollón přije do města Tarsy i poče přebývati v tom městě, nebo bieše kořec a neb miera v tom městě po šesti zlatých pšenice[m]pšenice] pſennice. Apollón otevře koráb i přikáza všem lidem města toho po pšenici jíti. A kořec a nebo strych pšenice[n]pšenice] pſennice po sedmi penězích měděných přikáza dávati. A tiem obživi to město. I přikáza, aby jeho kupcem [211v]číslo strany rukopisunenazývali, všecky jim penieze navráti a město těmi penězi káza opravovati. Ti tarští měštěné tu milost Apollónovu k sobě vzechu, jemu na čest a na věčnú pamět obraz podobný jemu učinichu a prostřed města postavichu. A když Apollón času jednoho po morském břehu chodieše, člavik[2]sic! z jeho města a z jeho země šlechtic jeda po moři, uzře Apollóna i vece: „Zdráv buď, králi Apollóne, vieš li právo Antiochovo o sobě? Nevieš li, poviemť tobě. Takť jesti král Antioch řekl: ‚Ktož mi Apollóna živa dá, dám jemu pět set[o]set] ſeth funtóv zlatých. Pakli mi kto jeho hlavu dá, sto funtóv zlatých ode mne vezme.‘ Protož, králi Apollóne, toběť to pravím, že máš v městě lidi, jenž tě chtějí otráviti. Protož pravím tobě, jediž odtavad pryč.“ Apollón z té řeči jemu poděkova i přikáza jemu dáti pěti set[p]set] ſeth funtóv zlatých a řka: „Užitečnějšieho ostřeženie, mezi klenoty dražšieho, nenie než zdravie. A když si mě užitečně vystřiehl, jmějž ty penieze ode mne, kteréž měl by od An[212r]číslo strany rukopisutiocha