[14r]číslo strany rukopisuvšeho, což by se jim chtělo a vidělo, svobodně páchati.

A však ne hned mistří jsou zlí pro to, že jich pacholata nenávidí. Aniž práva sou nespravedlivá, jakž od zlých lidí v pohanění zůstávají. Ale spíšejí pacholata rozumu a soudu dospělého nemají a rovně jako ti, kteří zimnicí hoří, o nápoji, tak mládež o cvičení zle soudí. Zlosynové pak, jsouce všelikými nešlechetnými skutky zmazáni, radějí by tomu chtěli, kdyby práva potlačena byla, aby jim všecko zlé činiti slušelo, a což by koliv se jim zlíbilo, než by jejich zlí skutkové měly co v nějaké uzdě kroceni a zdržováni býti. Protož ne hned ten za zlého má jmín býti, který od mnohých, ale ten, který spravedlivě a od dobrých lidí za zlého odsouzen jest. Rovně jako ne každý dobrý jest, kterého mnozí, ale ten toliko, kterého dobří v pravdě chválí. Nebo poněvadž vždycky větší počet zlých jest, žádný by dobrým dle jejich soudu býti nemohl, protože jiného chváliti obyčeje nemají než sobě podobného. Netoliko pak soud nesmyslné obecné chasy u dobrých lidí málo vážný bývá, ale častokrát se trefuje, že které zlí lidé za zlé vykládají, ti dobří muží a šlechetní jsou. Jako naproti tomu ti nejhorší a [14v]číslo strany rukopisunejneužitečnější se nacházejí, kteří vůbec až do nebe vychvalováni bývají. Pročež ten slavný Plato dobře říkával: Cožkoliv obecný lid schvaluje, byť pak zdálo[f]zdálo] zdalo se při sobě nějaké znamení ctnosti a dobroty míti, však pro tu samou příčinu, že se chase obecní líbí, aby podezřelé bylo, hodné jest.

Nechaž tehdy přestanou protivníci moji nesmyslné obecní rozprávky a utržky mi vyčítati a nechť raději svá neštěstí, bolesti a těžká trápení, kteráž často snášeti musejí, sami sobě připisují. Nebo zajisté tak živi sou, tak žerou a všelikými zbytky a rozkošmi neskrovnými oplývají, že mne bezděk a často i proti přirození, abych do jejich tovaryšství pospíšila, nutkají a táhnou. Jakož já zřídka a hned nikdá dobrovolně, než vždycky s přinucením je navštěvovati obyčej mám. Kdybych pak zhoubou, jakž oni praví, všeho lidského pokolení byla, nejen některým, než všem bych těžká býti musila. Ale tak jest to vzdálené ode mne, že netoliko všem škoditi nechci, nýbrž raději od mnohých se vzdaluji a před nimi utíkám. V pravdě toho sedlského robotného a pracovitého lidu sobě nemnoho libuji, kteříž zřídka odpočinutí mají, ale ustavičnou prácí tělo své zsužují a trápí,