odpouště[5]číslo strany rukopisují (ale ne jiným) on také milosrdně odpouští. Též těm, kteříž dávají, on dává mieru plnú osutú a natlačenú v lůno jich, neb kterúž my měrú měřímy, touž nám otcem nebeským odměřeno bude. I kterakž[f]kterakž] kteerakž tehdy lichevník chce býti údem cierkve svaté neb kterak se v ní s jinými věrnými za odpuštění dluhuo svých bohu najspravedlivějšímu a najmilosrdnějšímu modliti. Kterak jinak, než aby se sám svými nepravými a nemilostivými ústy milosti boží, kteréž všickni potřebujemy, odříkal, když mluví: Odpusť nám, jakož i my odpouštíme. Ale on nic bližnímu neodpouští, tehdy ani buoh, kterýž milosrdenství a ne obětí chce, jemu dluhuo odpustí. Nebe praví skrze proroka: Uslyšíš li hlas prosícího tě, uslyšímť i já tvuoj, a slituješ li se nad pracujícími, i jáť se v tvé práci nad tebú slituji. Ale pakli neuslyšíš, jáť úmysl tvój proti tobě vezmu, a tvými tě právy odsúdím. Všecko také přirození tebe chce lítostivým a zdílným býti, neb žádného z živluo nekupuješ, ó země tě milostivá krmí: potokové i pokrm i nápoj dávají, povětří a ohně užíváš. Protož cožkoli máš, všecko darmo a z milosti máš, a více li máš, více jistě bližnímu dlužen a najvíce vlasti své, v kteréž sú přátelé a příbuzní tvoji živnost svú provozovali a tobě nashromáždili, v kteréž kosti jich odpočívají, v kteréž ty s manželkou a dietkami svými, nad kteréž aby co jednomu každému mohlo býti milejšího, v světě se nic nenalézá, utěšené a pokojné dni vedeš, a v kteréž s pradědy tvými kosti tvé složiti míníš. Tés’ tehdy vlasti, české pravím zemi, zemi slavné a vzáctné a slovútné, najvíce dlužen. Vidíš, že jest v nesvobodě, ješto snad nad nesvobodu nic těžšího přihoditi se nemuože, pomáhajž jí k svobodě, a pro ni, ó pravý Čechu, netoliko statku, ale i hrdla nelituj svého. Nebť nic není chvalitebnějšího, jako pro vlast svú život svój vynaložiti, jakož sú mnozí činili a tím sobě věčnú paměť od potomkuo a chválu zpuosobili. Ale ještěť jest věc k tomu