První pramen: víra.

Spatřiv, že lidé v hříších velmi tonou, a boje se, aby do propasti věčné neupadli, ale aby z hříchuov a z hrdla ďáblova vytaženi byli, rád bych oznámil provázek, jehož držíce se lidé, mohli by vytaženi býti do věčné radosti. A že lidé nerádi slyší dlouhé řeči, a také písaři česky nerádi píší, pakli píší, ale neprávě – a prázdnosti také dlouhé nemám, protož provázek o těch praméncích kratičce již chci splésti. Provázek ten jest život svatý, z víry živé a naděje a lásky v člověku zachovaný. Kteréhož provázka má se každý člověk v tomto světě držeti, nechce li na věky zahynouti. Protož kdož chce, ten jej příjmi a, nauče se Písmem, drž jej skutkem. Neb umějící, a nemilující, nebudou z propasti vytaženi.

Ekleziastes král, snažně znamenav marnost světa tohoto, popsav knihy, dí u konce svých knih. Marnost nad marnostmi, i všecky věci marnost. A před tím dí. Prvé, nežli se odtrhne provázek stříbrný a pomine neb navrátí se život zlatý a rospe se vědro nad studnicí a zláme se kolo nad čisternou a navrátí prach v zemi svú, z níž bíše, a duch se navrátí k Bohu, jenž jest jej dal. Aj, král velikou marnost světa znamenal a, Duchem svatým jsa naučen, nám na pamět popsal, že v marnosti svět tento jest potopen. Protož kdož chce neutonouti, musí provázkem vytažen býti, jenž jest v tomto světě život nevinný. A prvé, nežli se odtrhne provázek stříbrný, jenž jest svázaní duše s tělem. A prvé, než pomine život zlatý, jenž jest v tomto světě nekojný. A prvé, než se rospe vědro nad studnicí, jenž jest život křehký nad Božím milosrdenstvím. A