|
|
|
mluviti, -v́u, -ví ipf. 1. čeho, co, s větou obsah. komu, k komu čím (řečí) ap. mluvit, říkat, sdělovat, pronášet; s časovým n. místním odstupem od referované skutečnosti povídat, vyprávět o něčem; se zvýšeným důrazem na jistotní n. citový postoj mluvčího tvrdit; relig. (učení ap.) zvěstovat, hlásat, kázat; ot koho vyřizovat, prostřednictvím řeči předávat; s větou obsah. žádací vybízet, povzbuzovat; s větou obsah. tázací ptát se, vyptávat se křivdu mluviti mluvit nepravdivě, zvl. utrhačně, pomlouvat mnoho mluviti mnoho a planě mluvit, tlachat, žvanit u vietr mluviti co ap. mluvit do větru, nadarmo napřěd mluviti v. napřěd I/5 2. o co, o čem, o kom, ot koho komu, s kým, k komu jak ap. mluvit, hovořit o něčem n. někom, v řeči něco n. někoho probírat; s větou obsah. žádací přemlouvat někoho, domlouvat někomu; na koho, co mluvit proti někomu n. něčemu, pomlouvat někoho n. něco; proti komu, čemu odporovat někomu n. něčemu; za koho, o koho u koho přimlouvat se za někoho zle mluviti komu zlořečit, spílat 3. mluvit, mít (a užívat) schopnost vyjadřovat se řečí; jak (německy), čím (německým jazykem) vyjadřovat se nějakou řečí 4. co, na co komu vykládat, vysvětlovat 5. jur. co, o co, s větou obsahovou k komu, čemu, proti čemu ap. vypovídat, závazně promlouvat o něčem při právním jednání 6. o co, o koho, v čem, s větou obsahovou s kým, k komu ap. jednat, vyjednávat, dohadovat se o něčem n. o někom 7. jur. o co z čeho k komu, proti čemu (převáděnému majetku ap.) uplatňovat právní nárok na něco na základě něčeho vůči někomu n. něčemu Sr. báti, dieti, hovořiti, mluvovati, omlúvati, otpierati, praviti Autor: Kateřina Voleková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 1. 5. 2024). 
mluviti, -v́u, -víš, impftiv., sprechen, reden; stsl. mlъviti tumultuari, z melv-, srov. mluva. — Jenž mluwy pravdu loquitur ŽWittb. 14, 3, mluwi ŽKlem. tamt.; mírně mluwiechu loquebantur ŽWittb. 34, 20. Slavná mluwena ſut o tobě gloriosa dicta sunt t. 86, 3, mluwena ŽGloss. tamt. Zle nemluuiti Túl. 24a. Bych o tom mluwil JidDrk. 26; mluwiecze k nám o svém bozě svD. A. 28. (Alexander) poče k sobě sám mluwyty AlxV. 168; Darius… mluwy (aor.) u velí pokořě t. 1292; ten hrabie mluwiw s králem v službu sě přikáza jemu AlxB. 1, 37. Slušie každému dobrým býti neb jeho čest budú po stě let mluwyty DalC. 74. — nemluw mi na hanbu Mast. 207. — (Sokové) to i jiné na Vitošě mluwiechu Hrad. 24b; mluwis na ň jemu závidě Baw. 78b. — Nebo ť jsú židé o to mluwili OpMus. 141a; o tom mluwieſſe mnoho AlxBM. 1, 11. — mluwil s ním locutus est cum eo MamA. 28a. — mluwiechu litigabant MamA. 27b. — Jinoch…, mluvie fans, kmet…, mládenec infans Prešp. 1630, fans přeloženo participiem mluvě. — Veš konvent tak mlwyeſſe (sic) Růž. 1, sotva z *mlviti, spíše omyl; tamt. 3 je inf. mluwyty. — Pyšní mluwiechu agebant ŽKlem. 118, 51 (překladatel mátl se výslovností své doby a rozuměl aiebant). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
mluviti, -v’u, -víš ned. mluvit; mluviti jednu řěč mluvit jednou, stejnou řečí; jeho čest budú po stě let mluviti hlásat; mluviti komu mluvit ke komu, povídat komu; mluviti na koho žalovat, pomlouvat; mluviti zač přimlouvat se Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
mluviti nedok. = domlouvati; pomlouvati; — mluviti od koho (v kom) = za koho; — mluviti přěs zuby = nejasně, ztlumeně; — mluviti oč = mluviti pro něco, o čem Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|