hovořiti, -řu, -ří ipf.
s kým, ke komu hovořit, mluvit, zvl. výrazně, hlučně
Sr. přihovořiti. K významu sr. Homolková, Staročeská verba dicendi na příkladu sloves *osloviti a hovořiti. In: S. Čmejrková – J. Hoffmannová – E. Havlová (eds.): Užívání a prožívání jazyka: k 90. narozeninám Františka Daneše, s. 177–182.
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 15. 5. 2024).
hovořiti, -řu, -říš, impftiv., sprechen; stsl. govoriti tumultuari. By každý pokorně howorzyl Levšt. 149b; o tom howorzzte ústa tvá Kruml. 337b; howorzyty conferre Veleš., howorzym SlovE. 221b; — počali spolu howořeti (sic) Ezop. 19b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².