|
|
|
hanba, -y f. dolož. též haňba, -y f. k haniti, haněti 1. jaká, komu (po)hanění, (po)tupení, (slovní) urážení 2. čí, jaká, komu pohana, potupa, urážka 3. čí, koho, čeho, jaká (z)hanobení, zneuctívání, zneuctění; též relig.; (ženy) znásilnění 4. čí, koho hanebnost, hanba, opovrženíhodný skutek, hanebný čin; provinění; relig. hřích 5. jaká, čí hanba, potupa, ostuda; „nečest“ 4, opovržení, ztráta dobré pověsti, újma na cti 6. koho, čí hanba, „nečest“ 1, bezectnost, stav bez cti, potupný stav 7. hanba, zahanbení, stud, hanbení se býti hanba komu o co, za co, s inf. ap. hanbit se, stydět se, pociťovat stud 8. čí, koho, jaká pohlavní orgán, zvl. mužský pohlavní úd; ohanbí, nahota (synekd.) 9. protivenství, újma, příkoří, poškození 10. pronásledování, utiskování, násilí 11. ojed. ve funkci interj. hanba; vyjadřuje opovržení, nevoli, nesouhlas Dolož. též jako vl. jm. osobní Sr. haňenie, hanebnost, nečest, ohyzda, pohaňenie, potupa, škoda Autor: Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024). 
hanba, -y, fem., z haniti; dial. (mor.) haňba. — Schande: přikryla hanba obličěj mój confusio ŽWittb. 68, 8; oblil si jeho hanbu (instr.) confusione t. 88, 46, ŽKlem. tamt.; ať oblečeni sú hanbú confusione ŽPod. 34, 26; hanbu (instr.) ignominia ŽGloss. 82, 17, ŽWittb. tamt., naplň obličeje hanbu ŽPod. tamt.; hanba má proti mně jest verecundia ŽPod. 43, 16; hanba dedecus Diefb., Veleš. — (Ľubušě) jě sě hanby žalovati DalHr. 3, DalC. tamt., pohanění; hanba contumelia Anon. 2a. — Nemluv mi na hanbu Mast. 207; preč ſ hanbu jíti Hrad. 26b; věčnú haṅbu měl KřižA. 291; pověst věčné haṅby t. 293. Dietě narodilé velice hřěšiti bude, bude-li dcera, hanba prawiti ChirB. 40a, (jest) hanba praviti. Skutek, o ňemž mye hanba mluwyty DalC. 47, jest mě hanba (s inf.); kak mye geſt hanba, však povědě JiřKlem. 21; hanba mye geſt pomyſliti BrigF.11a; hanba mye geſt v srdci Brig. 57. To-li waſie hanba nenye, že (Sibyla) buoh znala jsúci žena, a vy majíc mistřská ména boha neumiete znáti? Kat. v. 1819, jest vaše hanba. — Lúpežem, násilím anebo kterúžkoli hanbuu Pr. pr. 243, hanebným skutkem. — Hanbení, stud: střed bolesti haṅba sedí a škodu ostrotú jedí Baw. 56, za lat.: asperat inmodico damna dolore pudor (Aesopus moralisatus 1489); hanba má verecundia ŽWittb. 43, 16, ŽKlem. tamt. — Úd pohlavní: zakryti hanbu pudenda Otc. 393a; (Aaron) rúšcem hanbu přikryje verenda Ol. Lev. 16, 4; (synové Noemovi) přikrychu hanbu otcě svého operuerunt verenda Mus. Gen. 9, 23; pak jiný bratr přikryl hanbu jemu OpMus. 204b; kdyby žena stydlivá měla svú hanbu před mužmi odkryti ŠtítPař. 123a; ženě jejie hanba hnije Chir. 37a; polož sobě (lék) na hanbu, nebo ť to zastavuje každý krvotok ženský t. 326a. — Podávení, zprznění: z hanby ženské též právo jako z dievky Rožmb. 74; tu kdež sě jé (podávené) hanba stala ODub. 18. — haṅba Křiž. 272, Baw. 67, t. 125 a j.; haṅbu Baw. 59, t. 279 a j. — Příjm.: Hanba TomZ. 1436 n 289. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hanba, haňba f. hanba, stud; pohanění; hanebný skutek, zprznění; pohlavní úd, ohanbí Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
hanba f. = úd pohlavní; zprznění Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|