František Josef Řezáč

Řezáč Polehradský

Katolický kněz František Josef Řezáč (1819–1879) proslul jako reformátor vězeňství i jako pedagog. Používal i přízvisko „Polehradský“ podle svého rodiště, dnešních Polerad nad Labem. Angažoval se politicky jako poslanec českého zemského sněmu i říšského sněmu. Jako student Akademického gymnázia poznal jako vyučujícího Josefa Jungmanna, v semináři se sešel s Karlem Havlíčkem a toho později oddával i pohřbíval, na faře v Litni se potkal s kaplanem Václavem Benešem Třebízským. Vydával časopisy pro učitele (např. Škola a život), zakládal knihovny (Pokorná 2015). Zvláštní publikaci věnoval i vězeňství (Řezáč 1852). K jeho odkazu se hlásí vězeňství a duchovní péče ve věznicích České republiky i v moderní době (Uhlík 1997; srov. i německy psanou zprávu Řezáč 1854), sám jako duchovní ve věznicích působil a v roce 1848 byl i sám krátce vězněn. Řezáčovy nacionálně laděné výchovné zájmy narážely na úřední problémy (Pokorná 2015, o seznamu jím doporučovaných knih pro knihovny), zakázána byla v 50. letech 19. století dokonce i zde popisovaná školská mluvnice (Pokorná 2015: 464; srov. příklady uvedené níže).

Stručnou příručku uvozuje Předmluva (s. [1] až [2]). V ní se deklaruje, že práce je určena učitelům II. a III. třídy nižší školy, mj. proto, aby vyučování nebylo suchopárné (s. [1]). Příklady jazykových jevů, kterými autor šetří a nechává jejich vyhledání na učitelích, nemají být samoúčelné, ale mají hned přinášet nějaké poučení; jako doplněk k učebnici by mohla existovat čítanka kvalitních textů, zároveň „brus jazyka“ — bude-li poptávka, autor je připraven sestavit ji (s. [2]).

Úvod (s. [3] až 8) líčí zeširoka idealizovanou společnost starých Slovanů. Odkazuje na autorovu vlastivědnou učebnici Obraz zemí českoslovanských (Řezáč 1849), zakázaných později stejně jako sama Mluvnice (Pokorná 2015: 464).

Mluvnickou látku dělí autor ideálně na nauku o slově (slovozpyt), skladbu (skladna) a pravopis (s. 9).

Díl první (s. 10 až 81) tvoří hlavy I (O jednotlivých slovech vůbec, s. 10 až 19) a II (O jednotlivých slovech zvlášť, s. 20 až 81). Probírají se tu obecně pády (dva způsoby určování pádu jmen, s. 20 až 21) a pak tvarosloví, postupně podle slovních druhů. Substantiva se primárně člení na základě jmenného rodu (s. 21). Slovesa mají 4 konjugace (infinitivy na -ti; -ovati/-iti; -eti/-iti; -ati).

Díl druhý (s. 82 až 91) tvoří krátká hlava III (Skladna). Je stručný, protože podle autora je výklad o tom, jak se slova spojují, pro děti (rodilé mluvčí češtiny) skoro zbytečný (s. 20 až 81). Celá kniha je zakončena výčtem skvělých vlastností (dokonalostí) češtiny (s. 89 až 91).

Řezáč navádí učitele, aby výklad oživovali například přirovnáními (s. 13: přirovnání slov a jejich smyslu k tělu a duši) nebo veršovanými mnemotechnickými pomůckami (srov. téměř shodné verše o tvrdých souhláskách na s. 18 a v HankaPrav1817, s. 59 — srov. Koupil a Štěpánová 2017: 197) a poučnými průpovídkami (např. od Kamarýta, s. 7). Děti mají být upozorněny i na jevy odlišující mluvený a psaný jazyk, např. protetické v- a lidové střídání l/r (s. 18). Jen stručně jsou v poznámce pod čarou uvedena některá „vyjmenovaná slova“ (s. 18).

Autorova nacionální tendence a politické zájmy se projevují v jazykových příkladech a komparacích češtiny s němčinou. Relativní volnost českého slovosledu proti německému je formulována personálně — co může „Čech“ a co „Němec“ (s. 83). Čeština prý disponuje své mluvčí k snadnému učení cizích jazyků (tento motiv znala už RosaGram1672) — zdůrazňuje se, že víc než „Němce“ (s. 91). Vysloveně politické motivy jsou pak v pozadí třeba tehdy, když se jako praktický příklad všech druhů kapitalizace uvádí stručný dopis o Slovanském sjezdu v Praze (s. 89), když je na s. 86 káravý protimaďarský příklad nebo když se jako exemplum používání tečky u zkratek uvádí věta „L. P. 1848 d. 15. m. března dána jest všem rakouským národům swoboda“ (narážka na vydání konstitučního patentu císaře a krále Ferdinanda I./V.).

Pro učitele je v příručce několik odkazů na vzorovou četbu. Na s. 83 jsou uvedeny „dobré knihy“, resp. vzoroví autoři (Kralická bible, Veleslavím, Jungmann, Čelakovský, Vinařický, Tyl, Erben), na s. 85 jsou doporučeny dětské básničky Vinařického. Pasáž o interpunkci najdeme na s. 85 až 88 (rov. Rinas, Koupil a Tichák 2023: 136). Na s. 90 se opět připomíná Vinařický — jeho sbírka Varito a lyra (srov. Vinařický 1996) je příkladem libozvučné možnosti skládat v češtině texty s výhradně otevřenými slabikami.

Řezáčova mluvnická a pravopisná příručka vyšla shodou okolností těsně před koncem výrazných ortografických reforem 19. století: dosud se v ní užívá litera <w> v platnosti fonému /v/; v Řezáč 1852 už ne.

• Polehradský, F. Ř. J. Mluvnice s pravopisem pro českou mládež. Praha, 1849. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 J 1616, dostupné z WWW: <viz zde>
• Polehradský, F. Ř. J. Mluvnice s pravopisem pro českou mládež. Praha, 1849. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 J 1616, dostupné z WWW: <viz zde>

• Koupil, Ondřej, a Veronika Štěpánová. Naše řeč v roce 1817. Naše řeč, 2017, roč. 100, s. 193–206.
• Pokorná, Magdaléna. „Dobře zvolená a účelně vedená četba působí nanejvýš povzbudivě“: konflikty Františka Josefa Řezáče kvůli zakládání knihoven a jejich navrhovanému obsahu. In M. Wögerbauer (ed.) aj. V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014 I: 1749–1938. Praha: Academia; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2015, s. 463–475.
• Rinas, Karsten, Ondřej Koupil a Viktor Tichák. Česká interpunkce v evropských dějinách: reflexe, nauky, teorie. Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2023.
• Řezáč, František Josef. Obraz Zemí Českoslowanských čili Pohled na wlast Čechů, Morawanů a Slezanů. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1849. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 J 1621, dostupné z WWW: <viz zde>
• Řezáč, František Josef. Vězenství v posavádních spůsobech svých: s návrhem o zdárnější trestání a polepšování zločinců. Praha: F. J. Řezáč, 1852 (reprint Praha: Vězeňská služba ČR, 1995). Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 H 1540, dostupné z WWW: <viz zde>
• Řezáč, František Josef. Über die seelsorgerliche Wirksamkeit in den österreichischen Detentions- und Strafanstalten. Prag: Friedrich Rohliček, 1854.
• Uhlík, Jan. F. J. Řezáč — reformátor vězeňství a školství 19. století. Praha: [Vězeňská služba ČR], 1997 (příloha časopisu České vězeňství, 1997, č. 2).
• Vinařický, Karel Alois. Varito a lyra: básně a písně Karla Vinařického. Ed. P. Komers a V. Petrbok. Praha: Vida vida, 1996.
• Voit, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století I–II. 2. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 709–710 (Pospíšil Jan Hostivít) — elektronická forma textu přístupná v Encyklopedii knihy v českém středověku a raném novověku z WWW: <viz zde>